Úvod

Hrubý domácí produkt (HDP) zahrnuje vyprodukované a užité (poskytnuté) toky zboží a služeb (produkce). Je to nesourodá produkce, skládající se z částí rozličného složení (např. výroba strojů a pronájem bytů), jejichž statistické zobrazení do jednoho součtu je prováděno oceněním v penězích. Vytvořený HDP a základní složky jeho užití měřené v peněžních jednotkách představují však reálné zboží a služby. K výpočtu HDP jsou používány tři metody (výrobní, spotřební, důchodová), které jsou v zásadě rovnocenné a žádná z nich nemá přednost. Ve skutečnosti jsou to tři různé aspekty téhož ohodnocení. Důležitost tří přístupů při ekonomické analýze spočívá v tom, že osvětluje různé druhy problémů národního hospodářství. Výrobní metoda ukazuje celkovou hodnotu veškerého vyrobeného zboží a služeb (od produkce v základních cenách se odečte mezispotřeba v kupních cenách a výsledkem je hrubá přidaná hodnota v základních cenách); představuje součet hrubé přidané hodnoty jednotlivých odvětví (případně sektorů), k němuž se přičtou daně z produktů a odečtou dotace na produkty a získá se HDP. Spotřební metoda soustřeďuje pozornost na různé formy poptávky, jež vyvolává proudy zboží a služeb; vztahuje se tudíž k tržním transakcím a ke konečným procesům v ekonomice. Zjišťuje se tedy kdo kupuje výstup (HDP) a zaměřuje se na výdaje (poptávkovou stranu), tj. na užití HDP. Důchodová metoda ukazuje, kdo a jak je placený za vyprodukování výstupu (HDP, tj. které ekonomické subjekty obdrží důchody (nabídkovou stranu). HDP tak představuje sumu všech důchodů vzniklých a vyplývajících z produkce zboží a služeb, tj. důchody účastníků tvorby HDP. Roční národní účty ČR mají tu významnou vlastnost, že nominální objem HDP (běžné ceny) vypočtený třemi metodami je stejný. Tomu odpovídají i jednotlivé účty (běžné účty, účty akumulace), z nichž je patrné, že HDP může být rozdělen na jednotlivé části několika způsoby.

Národní účty jsou nejzpůsobilejší potřebám ekonomické analýzy, neboť v maximální možné míře přehledně zobrazují základní souvislosti v národním hospodářství. Ukazatele národních účtů vyjadřují výsledky všech ekonomických činností i jednotlivých transakcí a odpovídají logice národního hospodářství. Hlavním kritériem následujícího pojednání není však výkonnost ekonomiky, nýbrž popis koloběhu důchodu a jeho determinant. Za nové v tomto popisu lze pokládat uspořádání látky, což se považuje za důležitější a čemuž je dána přednost před vlastním obsahem.

V této studii je věnována pozornost především výsledkům důchodové metody měření HDP. Základ tvoří zjišťování nároků různých skupin příjemců důchodů ve statistických jednotkách, které sledují vztah mezi prací, podnikáním a vlastnictvím jako zdrojem důchodu. Toto zjišťování není nezávislé na předcházejících dvou metodách (výrobní a spotřební), i když vychází z rozdílných základních údajů. Souhrnné výsledky tohoto zjišťování a měření jsou shodné se spotřební metodou, neboť celkové výdaje se musí rovnat celkovým důchodům. Každá koruna realizovaná jednou skupinou ekonomických subjektů za zboží a služby se pro druhou skupinu stává korunou důchodu. Jednoduše: když jedna jednotka prodává produkt, musí ho druhá jednotka koupit, což platí pro všechny transakce. Důchod vytvořený z tržních transakcí se člení podle jeho prvků a dostávají ho např. pracovníci (zaměstnanci) formou mzdy, podniky jako zisk nebo spotřebu fixního kapitálu, finanční instituce jako úrok a vládní instituce jako daně. HDP je odvozen z jednotlivých důchodových složek. Příjemci mezd, zisku a daní mají však různé sklony k úsporám, což ukazují důchody, výdaje a kapitálové transakce a z nich vyplývající míry hrubých úspor i míry financování investičních výdajů z vnějších zdrojů.

V národních účtech se používá dvou typů statistických jednotek, které jsou rozdílné a slouží různým analytickým účtům (institucionální jednotky a místní činnostní jednotky). Institucionální jednotky jsou seskupovány do jednotlivých sektorů na základě jejich hlavních funkcí a slouží k popisu důchodů, výdajů a finančních toků. Institucionální jednotky představují ekonomické subjekty vlastnící výrobky a aktiva, vstupující do závazků a zapisující se do hospodářské činnosti a transakcí s ostatními subjekty. V národních účtech jsou seskupeny do pěti institucionálních sektorů skládajících se z nefinančních podniků, z finančních institucí, z vládních institucí, z domácností a z neziskových institucí sloužících domácnostem. Za tyto sektory, které jako celek představují národní hospodářství, jsou publikovány úplné soustavy tokových účtů, které tvoří bohatý soubor údajů charakterizujících rozdělovací a finanční transakce. Kromě těchto sektorů zcela samostatně vystupují v prvotním a druhotném rozdělování nerezidenti. Tento soubor údajů, které na se vzájemně navazují a podmiňuje se, tvoří podklad, z něhož vychází následující popis ekonomických toků.

Základním smyslem takového popisu je ukázat vztahy mezi výdaji a důchodem v sektorovém členění a zjistit jak se z ekonomického hlediska změnilo postavení institucionálních sektorů při výrobě, tvorbě důchodů, rozdělení prvotních důchodů a druhotném rozdělení důchodů. Kromě těchto transakcí je dalším účelem popsat vývoj pohledávek a závazků, které vedly ke změně stavu aktiv a pasiv, čistého jmění (národního bohatství), fixních aktiv rezidentů a čisté finanční pozice ČR vůči nerezidentům.

Tvorbu, rozdělování a užití důchodů i další ekonomické transakce uskutečněné v České republice ukazují publikace ČSÚ „Roční národní účty“. Z jednotlivých účtů těchto publikací byly čerpány údaje popisující vývoj důchodové a finanční situace jednotlivých sektorů ekonomiky ČR. Poslední informace v této studii pocházejí z publikace „Roční národní účty“ z 30. června 2005.