Ústavou stanovený počet 200 poslaneckých mandátů Č
Ústavou stanovený počet 200 poslaneckých mandátů ČNR i PS byl stranám, které svými zisky hlasů splnily volebním zákonem danou podmínku, rozdělován v několika krocích. Zmíněnou podmínkou bylo, aby strana v rámci celé ČR získala alespoň 5 % z celkového počtu platných hlasů, pokud šlo o samostatně kandidující politickou stranu nebo hnutí (v roce 1990 platilo i pro koalice), nebo 7 a více % v případě koalice a v závislosti na počtu stran v koalici (od roku 1992). Strany, které tuto podmínku nesplnily, se na rozdělování mandátů nepodílely a rovněž s hlasy jimi získanými se nadále nepočítalo.
Prvním krokem bylo zjištění, kolik z 200 mandátů se má rozdělovat v rámci jednotlivých volebních krajů. Tento výpočet vycházel ze skutečného celkového počtu platných hlasů, odevzdaných pro všechny strany v jednotlivých volebních krajích a v ČR celkem, mohl se tedy provést až poté, kdy byly Ústřední (České) volební komisi předány zápisy s výsledky ze všech volebních krajů. Dělením celkového počtu platných hlasů číslem 200 (počet mandátů) bylo zjištěno tzv. republikové mandátové číslo, což představuje počet hlasů potřebný k tomu, aby volební kraj získal právě jeden mandát. Republikovým mandátovým číslem se pak dělil celkový počet platných hlasů v jednotlivých volebních krajích a tím bylo určeno, kolik mandátů bude v jednotlivých volebních krajích stranám, které splnily podmínku zmíněnou v předchozím odstavci, rozdělováno.
Rozdělování mandátů ve všech těchto volbách probíhalo ve dvou skrutiniích. Do prvního skrutinia postoupily pouze strany, které splnily výše uvedenou podmínku a to s počtem platných hlasů, které ve volebním kraji získaly. Po zjištění celkového počtu platných hlasů pro postupující strany v rámci každého kraje se tento údaj vydělil počtem přidělených krajských mandátů zvýšeným o jednu, čímž bylo vypočteno tzv. krajské volební číslo (Hagenbach-Bischoffova metoda). Jím se v rámci volebního kraje dělil počet platných hlasů pro každou stranu, která postoupila do prvního skrutinia a zjistil se tak počet mandátů, které strana v tomto volebním kraji získala.
Tyto mandáty byly v dalším kroku přikazovány jednotlivým kandidátům. Obecnou zásadou bylo, že stranou získané mandáty byly přidělovány kandidátům v pořadí, v jakém byli uvedeni na jejím hlasovacím lístku. Pokud ovšem volebním zákonem stanovený počet voličů využil práva přednostního hlasování (tj. udělil alespoň jeden přednostní hlas některému z kandidátů) a zároveň některý kandidát obdržel opět volebním zákonem stanovený počet přednostních hlasů, posunul se v pořadí pro přidělování mandátů na první místo. Uvedené podmínky pro posun kandidáta byly volebním zákonem a jeho novelami upravovány různě v letech 1990, 1992 a 1996, v roce 1998 již byly shodné s úpravou použitou v roce 1996.
Pokud v prvním skrutiniu nebylo rozděleno všech 200 mandátů, byly zbývající mandáty rozděleny ve druhém skrutiniu. Do něj se převáděly zbytky hlasů jednotlivých stran ze všech volebních krajů (tj. počet platných hlasů, na kterýjiž nemohl být přidělen mandát) a pokud strana ve volebním kraji nezískala žádný mandát, všechny její platné hlasy. Pro druhé skrutinium strany předkládaly samostatné kandidátní listiny, na kterých však mohli být zařazeni pouze ti kandidáti, kteří byli na kandidátní listině v některém volebním kraji a nebyli zvoleni v prvním skrutiniu.
Kandidáti z kandidátních listin (včetně druhého skrutinia), kteří nebyli zvoleni, se stali náhradníky pro případ uprázdnění mandátu, získaného touto stranou.