Při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 byl okru

Při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 byl okruh osob zahrnutých do údaje o „počtu obyvatel“ a dalších podrobných třídění rozšířen o kategorii cizinců s dlouhodobým pobytem. Ve vymezení zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky se jednalo o cizince s přechodným pobytem na základě víza nad 90 dnů. Tato kategorie cizinců je následně uvažována i v běžné demografické statistice a každoročních bilancí obyvatelstva, které navazují na výsledky sčítání lidu. Statistika obyvatelstva je tak v oblasti cizinců od tohoto roku více přiblížena mezinárodním doporučením a zachycuje tak rostoucí význam migrace a potřebu informací o pohybu cizinců na našem území.

3.1 Vývoj počtu obyvatel

Počet obyvatel hlavního města Prahy (při přepočtu na současnou územní strukturu) se od prvního moderního sčítání lidu v roce 1869 nepřetržitě zvyšoval až do sčítání v roce 1991. Celkově se jednalo o zvýšení až na čtyři a půl násobek počtu z roku 1869. Mezi dvěma posledními cenzy se počet obyvatel poprvé snížil.

Tab. 3.1.1 Dlouhodobý vývoj počtu obyvatel v kraji


Nejvýrazněji rostlo obyvatelstvo Prahy v druhé polovině 19. století, přírůstky mezi jednotlivými cenzy dosahovaly 25% až 29%. Ke zvýšení počtu obyvatel došlo i mezi sčítáními 1910 a 1921, zatímco počet obyvatel celé republiky během tohoto desetiletí poklesl. První světová válka znamenala kromě válečných ztrát také nižší porodnost a vyšší úmrtnost civilního obyvatelstva, v roce 1918 zasáhla střední Evropu navíc španělská chřipka. Mezi roky 1921 a 1930 byl zaznamenán rekordní růst (zvýšení o 30%), po druhé světové válce se počet obyvatel hlavního města zvyšoval již pomaleji. V období 1961 až 1970 došlo ke zvýšení dokonce jen o necelé jedno procento. Absolutně to znamenalo nárůst o necelých 8 tisíc osob, přitom podle dat běžné demografické statistiky se mělo jednat o vzestup zhruba čtyřikrát vyšší. Rozdíl těchto dvou sčítání ukázal vliv ilegální emigrace po roce 1968. Výsledkem posledního populačního cenzu byl počet obyvatel o 45,1 tis. nižší než při tom předchozím. Bez zmíněných cizinců s dlouhodobým pobytem (24,6 tis.), kteří byli při minulém sčítání zahrnuti pouze do dočasně přítomného obyvatelstva, dosáhla výsledná ztráta obyvatel s trvalým pobytem téměř sedmdesáti tisíc.

Graf 3.1.1 Dlouhodobý vývoj počtu obyvatel v kraji


Údaje běžné demografické statistiky ukázaly celkový populační úbytek obyvatel Prahy poprvé už v roce 1993. V tomto roce přírůstek stěhováním již nekompenzoval úbytek přirozenou měnou. Převaha zemřelých nad živě narozenými byla pro hlavní město totiž trvale charakteristická již od roku 1980, resp. 1957 s dočasným přerušením v letech 1973 až 1979 - letech zvýšené plodnosti vyvolané propopulačními opatřeními. Kladné migrační saldo se udrželo až do roku 1997 včetně, poté začalo obyvatelstvo Prahy ubývat i migrací a to především stěhováním do zázemních okresů. V roce 2002 se tato situace změnila. Hlavní město dosáhlo opět migračního zisku, a to poměrně výrazného. Z osmdesáti procent se jednalo o přírůstek zahraniční migrací, i kladné saldo s ostatními kraji České republiky bylo způsobeno však pouze stěhováním cizinců.

Tab. 3.1.2 Bilance obyvatel mezi sčítáními


K 1. 3. 2001 mělo hlavní město Praha podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů 1 169 106 obyvatel, z toho s trvalým pobytem 1 144 483 (97,9%) a 24 623 s dlouhodobým (2,1%). Dočasně nepřítomných v místě svého bydliště v době sčítání bylo 131 950 osob (11,3%).

3.2 Věková struktura

Složení obyvatelstva podle pohlaví a věku je výsledkem vývoje porodnosti, úmrtnosti a migrace zhruba posledních sta let. Pro věkovou strukturu hlavního města Prahy (i celé ČR) jsou charakteristické nepravidelnosti, na jejichž vzniku se největší měrou podílely výkyvy ve vývoji porodnosti. Těmi nejvýraznějšími byly: pokles za první světové války a vzestup po jejím skončení, nárůst po ukončení druhé světové války a v 70. letech, hluboké snížení počtu narozených v devadesátých letech a další. Jiná rovina deformací se týkala poměru mužů a žen. Jednalo se zejména o převahu žen ve věku nad 60 let, která byla způsobena zejména výrazně vyšší úmrtností mužů v tomto věku. Zmíněné nerovnoměrnosti se v čase posouvaly do vyšších věků a spolu s vývojem dalších demografických procesů ovlivňovaly věkové složení v jednotlivých letech.
V posledním desetiletí, resp. v období mezi sčítáními 1991 a 2001 byl pro skladbu obyvatelstva Prahy podle věku určující výrazný pokles úrovně plodnosti. Ten se projevil ve značném snížení podílu dětí do 15 let. Zatímco v roce 1991 bylo jejich zastoupení v celé populaci Prahy 18,5%, o deset let později již jen 13,4%. Ve srovnání s ostatními kraji se jednalo u obou sčítání o nejmenší podíl, průměr za ČR byl 21% a 16,2%. Odlišnost od ostatních regionů byla i na opačném konci věkového složení. Podíl osob ve věku nad 60 let byl při sčítání 1991 v Praze 21,2%, zatímco v ČR pouze 17,7%; v roce 2001 bylo v Praze v tomto věku 20,8% obyvatel, v ČR 18,4%. Hlavními zdroji územních rozdílů v zastoupení starších a starých osob v populaci bylo odlišné věkové složení a rozdíly v úrovni úmrtnosti. Obyvatelstvo Prahy, zejména pak v případě mužů, se vyznačovalo nižší úrovní úmrtnosti. Poslední údaje z úmrtnostních tabulek vypočtených za jednotlivé kraje pro období 2001-02 ukázaly u mužů na vyšší naději dožití při narození o 1,6 roku oproti republikové hodnotě, oproti kraji s nejhorším tímto ukazatelem (Ústecký) dokonce o 3,8 roku. U žen byla situace o něco méně výrazná - o 0,5 vzhledem k ČR a 2,5 roku vzhledem k Ústeckému kraji. Počet a podíl obyvatel starších 60 let je však velmi výrazně ovlivněn početností generací dožívajících se tohoto věku. Rozdílnou velikost populačních ročníků je třeba uvažovat i při časovém srovnávání. Například mezi dvěma posledními sčítáními se počet osob ve věku nad 60 let dokonce snížil, příčinou ale bylo to, že v průběhu devadesátých let překračovaly tuto věkovou hranici osoby ze slabých ročníků třicátých let. V novém tisíciletí se bude počet těchto osob velmi rychle zvyšovat, neboť věku 60 let se přiblíží silné válečné a poválečné ročníky.

Základním rysem vývoje věkového složení obyvatel hlavního města Prahy v uplynulých desetiletích bylo populační stárnutí. Index stáří (počet osob ve věku 60+ na 100 osob ve věku 0-14 let) se zvýšil z hodnoty 105 v roce 1980 na 115 v roce 1991 a 154 v roce 2001. Rychlý růst, zejména pak v období mezi dvěma posledními cenzy nastal i v případě průměrného věku obyvatel. V roce 2001 již překročil hranici 40 let (41,1 roku) a Praha tak byla krajem s nejstarším obyvatelstvem. Zároveň byla jediným krajem s vyšším počtem osob ve věku nad 65 let než dětí do 15 let. Relativně starou věkovou strukturu mají rovněž další velká města, zejména Brno a Plzeň.

Tab. 3.2.1 Obyvatelstva podle pohlaví a základních věkových skupin


Nejpočetnějšími generacemi ke dni sčítání 2001, na rozdíl od situace za celé území České republiky, nebyly v hlavním městě mladí lidé narození na přelomu 70. let, ale generace jejich rodičů, resp. těch, kteří se narodili těsně po skončení druhé světové války v roce 1946 (22,2 tis. osob) a 1947 (21,3 tis.). Nejsilnější ročníky z období propopulačních opatření - 1974 (21,1 tis.) a 1975 (21,0 tis.) byly třetími a čtvrtými nejčetnějšími. Důvodem bylo méně výrazné zvýšení porodnosti v Praze oproti ostatním částem republiky.

Nejnižší počet žijících osob je logicky na vrcholu věkové pyramidy, ale hned po nejstarších osobách byly v populaci hlavního města nejméně zastoupeny nejmladší děti. Nejslabší byl ročník 1996, kdy se narodilo 8,8 tis. dětí (maximum v roce 1975 - 19,2 tis.) a podle cenzu jich na území Prahy žilo 8,2 tis.

Porovnání složení obyvatelstva podle ročníku narození z výsledků sčítání lidu 1991 a 2001 ukázalo rozložení vlivu dlouhodobého přírůstku migrace na tuto strukturu obyvatelstva. Mezi těmito cenzy se v hlavním městě zvýšil počet osob narozených v období 1961 až 1982, zcela nejvýrazněji pak v letech 1967 až 1973. Tato skutečnost byla dána věkovou skladbou stěhujících se osob, kdy se z převážné části jednalo o mladé lidi. Jejich vliv na zmírnění populačního stárnutí byl vzhledem k relativně nízkým počtů malý, nicméně imigrace ukazuje jednu z možností jeho zpomalení.

Graf 3.2.1 Věkové složení obyvatelstva podle rodinného stavu - 2001


3.3 Rodinný stav

Vedle skladby podle věku je velmi významnou charakteristikou obyvatelstva jeho složení podle rodinného stavu. To je určováno především intenzitou vstupu do manželství, dále výší rozvodovosti a s ní spojené sňatečnosti rozvedených, ve vysokém věku tuto strukturu výrazněji ovlivňuje i úmrtnost, resp. její rozdílná úroveň u mužů a žen. Na počty a podíly osob podle rodinné stavu působí také zmíněné nepravidelnosti ve věkové struktuře.
Až do počátku 90. let byla pro populaci České republiky charakteristická tradiční struktura obyvatelstva podle rodinného stavu, která byla výsledkem vysoké úrovně sňatečnosti a to již od nízkého věku, nemalé a stále rostoucí rozvodovosti a značné nadúmrtnosti mužů (od středního věku). Jednalo se tedy o složení, jehož základními rysy byly vysoké podíly ženatých/vdaných a vdov. Hlavní město Praha se v tomto ohledu výrazně neodlišovalo, i když demografické chování populace velkých měst bývá do určité míry specifické (např. pozdější vstup do manželství či vyšší rozvodovost). V devadesátých letech mladí lidé vlivem společného působení faktorů ekonomické a individuální povahy odkládali uzavření manželství do pozdějšího věku, část z nich sňatek odmítla úplně a dala přednost soužití v tzv. faktických manželstvích. V Praze se tato změna modelu sňatečnosti projevila v nárůstu podílu svobodných v populaci starších 15 let mezi sčítáními 1991 a 2001 o 32% - z 19,9 na 26,3%, přičemž u žen se jednalo o nárůst výraznější. Ženatí a vdané tvořili podle výsledků posledního sčítání stále více než polovinu obyvatelstva (51,5%), před deseti lety to ale bylo procent téměř šedesát. V důsledku vzestupu rozvodovosti, ale také poklesu podílu osob, které uzavřeli po rozvodu další manželství se zvýšilo zastoupení rozvedených: v roce 1991 jich mezi osobami starších 15 let bylo deset procent, v roce 2001 už procent dvanáct. I když lidé po rozpadu manželství neuzavřeli nový sňatek neznamenalo to, že žili osamoceně. Část z nich žila s novým partnerem ve faktických manželstvích, která byla právě mezi rozvedenými osobami nejvíce rozšířená. Příznivý byl naopak pokles počtu i podílu ovdovělých (z jedenácti na devět procent) a to především mezi ženami. Ten nastal v důsledku značného poklesu úmrtnosti, zejména pak mužů.
Pro osoby žijící v manželství, rozvedené a ovdovělé byl charakteristický jejich vyšší podíl mezi ženami. U prvně jmenovaných byl dán tím, že ženy uzavíraly první sňatek častěji, u rozvedených tomu bylo obráceně, další manželství uzavíral o něco vyšší podíl mužů. To bylo pravděpodobně dáno tím, že děti byly převážně svěřovány do péče ženám a proto bylo pro ně obtížnější najít nového partnera. Převaha vdov nad vdovci byla logicky způsobena vyšší úmrtností mužů.

Tab. 3.3.1 Obyvatelstvo ve věku 15 a více let podle pohlaví a rodinného stavu


Popsané změny ve struktuře podle rodinného stavu byly ještě výraznější při současném zahrnutí kritéria věku. V důsledku posunu uzavírání manželství do vyššího věku či jeho nahrazováním nesezdaným soužitím se podíl svobodných zvýšil zejména mezi mladými lidmi. Největší nárůst byl zaznamenán u věkové skupiny 25-29letých, kdy se v případě mužů jednalo o zvýšení jejich podílu na dvojnásobek (z 33 na 65%), u žen dokonce na 2,6násobek (z 18 na 46%). U ženatých/vdaných osob došlo k největšímu relativnímu snížení u těch nejmladších - ve věku do 25 let a v jejich rámci zejména do 20 let. Manželství velmi mladých párů tak prakticky vymizela. Vdaných žen mladších 20 let bylo v roce 2001 v Praze sečteno 159, ženatých mužů pouze 38, zatímco při cenzu 1991 ještě 1 776, resp. 472. Z hlediska plodnosti byl však celkový úbytek vdaných žen v reprodukčním věku (mezi roky 1991 a 2001 o 26%) velmi významný. Snížení úrovně plodnosti bylo právě zejména důsledkem úbytku dětí rodicích se v manželství. Počty a podíly dětí narozených nevdaným ženám se sice v průběhu 90. let postupně zvyšovaly, pokles narozených v manželství ale zatím zdaleka nekompenzovaly.

Graf 3.3.1 Svobodní ve věku 20-34 let


Díky vzestupu rozvodovosti a snížení zájmu o opětovné uzavření manželství přibylo mezi dvěma posledními sčítáními rovněž rozvedených osob a to již od věku 28 let. Jejich nejvyšší podíl se v roce 2001 vyskytoval mezi 45-54letými - 18% u mužů a 22% u žen. Se zvyšujícím se věkem přirozeně přibýval podíl ovdovělých, v případě žen již relativně brzy a úplně nejpočetnějšími byly od věku 72 let. Ze všech žen v tomto věku bylo v Praze ke dni posledního sčítání 43% vdov, ve věku 80 let již 71%. Tato čísla byla ale ve srovnání s rokem 1991 podstatně nižší. Tehdy ovdovělé ženy dominovaly již od 69 let, jejich zastoupení mezi 72letými bylo 55%, mezi 80letými 75%. Nejvýraznější úbytek vdov byl tedy zaznamenán ve starším středním věku (45-64 let) a to v důsledku výrazného snížení úmrtnosti mužů. Ta byla pro českou populaci typická, nicméně určité rezervy zde stále existují a proto lze očekávat další snižování podílu ovdovělých. Úroveň úmrtnosti se velmi výrazně zlepšila i u žen, a to v celém rozsahu věkové struktury, a tak se pochopitelně snížil v jednotlivých věcích i podíl ovdovělých mužů.

3.4 Plodnost žen

Jednou z nejvýraznějších změn reprodukčního chování obyvatelstva celé České republiky po roce 1989 byl hluboký pokles počtu narozených a intenzity plodnosti. Ten nastal v období 1991 až 1996, v dalších letech byl následován jejich stagnací na velmi nízké úrovni. V Praze se úhrnná plodnost (počet živě narozených dětí připadajících na jednu ženu ve věku 15-49 let) během posledního desetiletí snížila z hodnoty 1,68 na 1,07 dítěte. Změnilo se i věkové rozložení plodnosti. Celkové snížení intenzity plodnosti bylo totiž způsobeno jejím poklesem u žen ve věku do 29 let, v jejich rámci zejména těch do věku 25 let. Naopak plodnost žen starších 30 let mírně vzrostla a tento posun se pak přirozeně projevil i v nárůstu průměrného věku matek při porodu. Ten na přelomu tisíciletí překročil v Praze 29 let, zatímco o deset let dříve byl přibližně o tři roky nižší. Hlavní město Praha bylo nejenže krajem se zdaleka nejvyšším průměrným věkem rodiček, ale zároveň bylo i krajem s jeho nejvýraznějším vzestupem.

Tab. 3.4.1 Vybrané ukazatele plodnosti žen mezi sčítáními


Kromě běžné demografické statistiky poskytují údaje o plodnosti žen také sčítání lidu. Tato data patří mezi nejdůležitější výsledky populačních cenzů a zjišťují se otázkou na počet narozených dětí, na kterou odpovídají všechny ženy starší 15 let. Jedná se vlastně o retrospektivní šetření a pouze u žijících žen. Počty narozených dětí ženám zachycují stav k okamžiku sčítání lidu, odrážejí dosavadní vývoj plodnosti a jejím dalším vývojem se budou měnit.
Podle sčítání lidu, domů a bytů 2001 bylo v hlavním městě Praze 538 463 žen starších 15 let s trvalým nebo dlouhodobým pobytem. Těmto ženám se k datu sčítání celkem narodilo 685 658 dětí, což znamenalo, že na jednu ženu připadalo 1,38 dítěte. Úroveň celkové plodnosti žen v Praze byla ve srovnání s ostatními kraji nejnižší. V celorepublikovém měřítku byl počet dětí připadajících na jednu ženu 1,68, v kraji s nejvyšší plodností, kterým byla Vysočina (1,81).
Nejvíce žen, konkrétně 39,6% z těch které údaj vyplnily, bylo ke dni sčítání 2001 matkami dvou dětí, 26,8% se narodilo jedno dítě, ale 23,9% jich bylo bezdětných. Převažující model dvoudětné rodiny, charakteristický i pro Prahu jako region s nejnižší úrovní plodnosti v republice, zůstal tak zatím zachován. Ve větším měřítku se zde však vyskytovaly ženy pouze s jedním či žádným dítětem. Nejvíce výrazný model rodiny se dvěma dětmi (více než polovina těchto žen) byl u vdaných žen; rozlišení pořadí manželství navíc ukázalo u opakovaně vdaných vyšší podíl žen s více dětmi. Tedy, pokud se rozvedená (příp. ovdovělá) žena znovu vdala měla s novým partnerem často další dítě. Nemusí to však nutně znamenat, že vyšší rozvodovost vede v k vyššímu počtu dětí. Je třeba rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že ne každá žena se opětovně vdá a rozvodem často jejich plodnost končí, někdy předčasně. U svobodných žen byla zjištěna jednoznačná dominance bezdětných - celkem 89,9%. Z uvedeného vyplývá, že rodinný stav, resp. uzavření/neuzavření manželství byl výrazným faktorem ovlivňujícím výši plodnosti. Nejvyšší celková úroveň plodnosti byla v Praze zjištěna u opakovaně vdaných žen (1,80 dítěte na jednu ženu) a také u ovdovělých (1,74). Jejich podíl na úhrnu všech žen starších 15 let byl dohromady však pouze něco přes dvacet procent.

Graf 3.4.1 Ženy ve věku 15 a více let podle počtu narozených dětí a rodinného stavu - 2001


Výše souhrnného ukazatele plodnosti - počet dětí připadajících na jednu ženu - je ovlivněna neukončenou, popř. ještě nezapočatou plodnosti mladých žen. Za dobu ukončení reprodukčního období je v demografické statistice považován věk 49 let; počet dětí narozených starším ženám je již zanedbatelný. U žen ve věku nad 49 let je tedy již jejich reprodukce považována za konečnou a podle výsledků sčítání 2001 připadalo na každou tuto ženu 1,69 dítěte; průměr za ČR byl ale opět výrazně vyšší - 2,06. Prakticky nulovou plodnost měly žen ve věku do 25 let (92% z těch, které uvedly svůj počet narozených dětí, bylo bezdětných), ve věku 25-29 let připadalo na jednu ženu 0,68 dítěte, nízká plodnost - 1,33 - byla zjištěna i u žen 30-34letých a je vysoce pravděpodobné, že úrovně žen starších již nedosáhne. Nejvyšší hodnoty konečné plodnosti byly zjištěny u 40-59letých žen, podrobnější hodnocení ukázalo maximum (1,78-1,79) u 49-51letých, tedy žen, které se v polovině 70. let, době stimulace plodnosti propopulačními opatřeními, nacházely ve věku nejvyšší plodnosti.
Počet dětí narozených jedné ženě nepřesáhl v Praze hodnoty dvě u žádné věkové kategorie, a to i při rozlišení rodinného stavu. Ani jedna generace tedy nezajistila svou reprodukci. Nejblíže byly 39 a 40leté opětovně vdané ženy, jejichž konečná plodnost byla 1,99 resp. 1,97. Zajímavá byla struktura žen žijících v manželství ve věku do 25 let podle počtu narozených dětí. Více než čtyřicet procent těchto žen bylo totiž bezdětných. Vypovídá to o tom, že pro určitou část žen neznamenal sňatek zároveň zahájení reprodukce, tak jak tomu bylo velmi často v minulosti a vdané ženy tak odkládaly rození dětí i v rámci manželství.

Tab. 3.4.2 Ženy ve věku 15 a více let podle počtu narozených dětí, věku a rodinného stavu - 2001


Z výsledků sčítání lidu lze zjistit i údaje o diferenční plodnosti. Kromě rodinného stavu je možné posuzovat vliv dalších faktorů jako je např. vzdělání, náboženské vyznání, ekonomická aktivita či národnost žen na úroveň jejich plodnosti.
Důležitým faktorem diferenciace plodnosti byla výše vzdělání, i když obecně platilo, že ženy s nižším vzděláním měly vyšší plodnost, úplně nejvyšší celkovou plodnost ale neměly ženy se žádným a základním stupněm vzdělání, ale se středním (učňovské a střední a bez maturity), kdy na jednu ženu (starší 15 let) připadalo v průměru 1,59 dítěte. Tento údaj se také od ostatních nejvíce odlišoval, neboť mezi zbývajícími kategoriemi byly rozdíly v celkové výši plodnosti již méně významné. Nejnižší úroveň plodnosti nebyla v Praze charakteristická pro absolventky vysokých škol (1,33), ale pro ženy s úplným středním vzděláním včetně vyššího (1,27).
Výraznější rozdíly mezi jednotlivými vzdělanostními kategoriemi byly ve struktuře podle počtu narozených dětí a podle věku, resp. podle generací. Nejvyšší podíl bezdětných byl mezi ženami se žádným a základním vzděláním (34%), naopak nejnižší mezi vyučenými a se středním vzdělání bez maturity (13%). U prvně jmenovaných bylo ale zároveň nejvíce těch, které byly matkami třech a více dětí (15%). Známá závislost snižující se plodnosti s rostoucím vzděláním platila pro všechny ženy, které byly v době sčítání starší 25 let. V mladších věkových skupinách bylo ale rozpětí výše plodnosti žen s nejnižším (bez vzdělání a základní) a nejvyšším (vysokoškolské) stupněm vzdělání poměrně výrazné. Plodnost 25-29letých vysokoškolaček byla extrémně nízká a svědčila o upřednostňování zaměstnání (či jiných oblastí osobního naplnění) před rodinou v prvních několika letech po ukončení studia. Tento trend byl rovněž patrný i ve věkové skupině 30-34letých, kdy na jednu absolventku vysoké školy připadalo 1,09 dítěte, zatímco na ženu se základním vzdělání již 1,7 dítěte. I když se ženy s vysokoškolským vzděláním vyznačují vyšším průměrným věkem při porodu, je zřejmé, že konečná plodnost těchto žen zůstane výrazně pod průměrem.

Tab. 3.4.3 Ženy ve věku 15 a více let podle počtu narozených dětí, věku a vzdělání - 2001


Jiným diferenciačním znakem plodnosti je náboženské vyznání. Ženy, které se přihlásily k některému náboženskému vyznání měly v úhrnu vyšší počet dětí než ty bez vyznání: na jednu věřící ženu (přibližně jednu čtvrtina všech žen) připadalo v průměru 1,51 dítěte, na ženu bez vyznání 1,32. Pro doplnění, plodnost žen, které tuto položku nevyplnily (8% všech žen) byla v zásadě shodná s plodností žen bez vyznání - 1,34 dítěte. Výše tohoto souhrnného ukazatele pro věřící ženy byla však silně ovlivněna výrazně nerovnoměrným zastoupením věřících v jednotlivých skupinách - polovinu všech žen s náboženským vyznáním představovaly ženy ve věku nad 60 let a proto byla jejich váha největší. Počty hlásících se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem byly s výjimkou římskokatolické nízké a tím byla ovlivněna vypovídající hodnota ukazatelů plodnosti žen podle „příslušnosti“ ke konkrétní církvi či společností. Z větších církví měly nejvyšší plodnost ženy, které uvedly Českobratrskou církev evangelickou a Církev československou husitskou (v obou případech 1,54 dítěte na jednu ženu). Rozdíl oproti údaji za všechny věřící, který je vzhledem k jejich více než sedmdesátiprocentní převaze nejbližší hodnotě za ženy s římskokatolickým vyznáním, byl ale prakticky zanedbatelný. Nižší plodnost měly ženy hlásící se k pravoslavné církvi (1,28) a také k náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (1,45). Pro prvně jmenované byla ale charakteristická nadprůměrná plodnost mladších žen (ta je vůbec obecným znakem plodnosti věřících žen), příznivkyně Svědků Jehovových se zase vyznačovaly značným podílem žen s vyšším počtem narozených dětí. Minimálně tři děti mělo 17% těchto žen, přičemž průměr za všechny věřící byl o sedm procentních bodů nižší. Výrazně nízká plodnost, shodně s daty za celou ČR, byla zjištěna např. u příslušnic Federace židovských obcí a také u některých okrajových společností, jako jsou scientologové či moonisté.
Významnější rozdíly v plodnosti věřících žen a žen bez vyznání by se pravděpodobně ukázaly při možnosti rozlišení aktivně věřících, v této souvislosti to znamená těch, které důsledněji dodržují zásady předepsané jednotlivými církvemi ve spojitosti s natalitním chováním. Je například nepochybné, že mezi ženami římskokatolického vyznání, které striktně odmítá interrupce a většinu antikoncepčních metod, byla nemalá část těch, které ve skutečně nejsou aktivně věřícími a k církvi se přihlásily např. jen z důvodu, že byly pokřtěny.

Tab. 3.4.4 Ženy ve věku 15 a více let podle počtu narozených dětí, věku a náboženského vyznání - 2001


3.5 Národnost, státní občanství

Poválečným odsunem Němců se České země staly národnostně značně homogenní. Podle údajů sčítání lidu z roku 1950 patřilo k české národnosti téměř devadesát čtyři procent obyvatel, zatímco při předchozím sčítání v roce 1930 téměř jednu třetinu obyvatelstva tvořili příslušníci německé národnosti. Pro hlavní město Prahu bylo i v předválečném období charakteristické mnohem nižší zastoupení Němců, podle sčítání 1930 činil jejich podíl na tehdejším území politického okresu Hlavní město Praha 5%, více než 90% obyvatel bylo československé národnosti, necelé 1% národnosti židovské.
Vývoj národnostního složení v hlavním městě probíhal v posledních desetiletích ve směru mírného snižování podílu obyvatelstva české národnosti - z 97,2% v roce 1980 na 93,4% v roce 2001 (včetně samostatně uváděné moravské a slezské národnosti). Pro srovnání, údaje za celou Českou republiku byly 94,8, resp. 94,3%. Znamenalo to tedy, že obyvatelstvo Prahy se národnostně více diferencovalo. Druhou nejpočetněji zastoupenou národnostní menšinou v Praze byly tradičně Slováci, jejichž podíl na úhrnu obyvatelstva se pohyboval v jednotlivých letech sčítání okolo 1,6 až 2%. Pořadí dalších národností je vzhledem k rozdílným číselníkům užitých pro zpracování těchto výsledků v čase nesrovnatelné. Specifickou skupinou byly Romové. Ti byli v pojetí sčítání považováni za národnost až od roku 1991 (předtím etnická skupina). Z údajů dvou posledních populačních cenzů bylo ale zřejmé, že se k romské národnosti přihlásila jen menší část z nich, v roce 1991 uvedlo tuto národnost v Praze 2,8 tis. osob (0,23% úhrnu obyvatel města), o deset let později ještě méně - 653 (0,06%). Srovnání údajů ze sčítání 1991 a 2001 ukázalo rovněž značné snížení počtu obyvatel hlásících se k moravské či slezské národnosti. Tento trend byl ale patrný na celém území České republiky. Výrazný vzestup se naopak týkal zastoupení osob ukrajinské a zcela jistě také ruské a vietnamské národnosti, i když nejsou jejich počty z roku 1991 známy. Vývoj u dalších nejčetněji zastoupených národností - slovenské, německé, maďarské a polské byl mnohem méně dramatický. Počty a podíly těchto obyvatel hlavního města se mezi roky 1991 a 2001 změnily jen málo. Slováku mírně ubylo, u ostatních národností se jednalo o trend opačný.

Tab. 3.5.1 Vývoj obyvatelstva podle národnosti


Struktura obyvatel hlavního města podle národnosti k 1. 3. 2001 vypadala tedy následovně: 93,4% bylo české národnosti (plus 0,2% moravské a slezské), 1,6% slovenské, 0,5% ruské, 0,4% ukrajinské, 0,2% vietnamské a německé. Počty osob dalších národností se pohybovaly již jen ve stovkách a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel hlavního města byl již prakticky zanedbatelný. Nezjištěná národnost zůstala u 2% obyvatelstva.

Graf 3.5.1 Obyvatelstvo podle národnosti (bez české) - 2001


Populace menšinových národností se v demografických charakteristikách od té většinové (české) více či méně odlišovaly. Například netypická převaha mužů nad ženami byla mezi silněji zastoupenými menšinami zjištěna u moravské, řecké, vietnamské, německé, romské a maďarské národnosti. Naopak nejvyšší podíl žen byl zaznamenán u osob polské národnosti. Z hlediska věkového složení se jiné národnosti obecně vyznačovaly vyšším podílem osob v produktivním věku. Zastoupení dětí a osob nad 60 let bylo u jednotlivých národnostních menšin různé. Extrémem byl např. podíl osob starších 60 let (vč. nezjištěného věku) u vietnamské národnosti ve výši pouhých 1,9%. Zajímavá byla rovněž struktura obyvatel slovenské národnosti s naopak extrémně nízkým podílem dětí do 15 let - 3,6%, 74,8% obyvateli ve věku 15-59 let a 21,6% starších 60 let. Romská populace se (tradičně) vyznačovala nadprůměrným podílem dětí (21,9% v roce 2001) a nízkým podílem osob nad 60 let (7,4%). Tato struktura byla odrazem její vysoké úrovně plodnosti, ale i úmrtnosti. Příslušníci romské národnosti se výrazněji odlišovali i strukturou podle rodinného stavu. Více než polovina žijících v Praze jich byla svobodná. Romové, ale i osoby hlásící se k dalším menšinovým národnostem, měli mezi sebou rovněž vyšší podíl věřících osob. Výraznou výjimkou byla vietnamská národnost: z 2,6 tis. osob, které se přihlásili k této národnosti jich pouze 7,7% uvedlo, že je věřící, 73,7% bylo bez vyznání. Nejvyšší údaj o věřících byl zjištěn v případě obyvatel polské národnosti (67,1%). Rozdíly byly patrné i ve vzdělanostní struktuře. Ta je ale do určité míry závislá na skladbě podle věku. Nicméně, opět s výjimkou osob vietnamské národnosti, měly nejpočetněji zastoupené menšinové populace v Praze celkově vyšší úroveň vzdělanosti než obyvatelé české národnosti. Zatímco podíl osob starších 15 let s vysokoškolským vzděláním byl mezi osobami české národnosti 18,1%, u ukrajinské 20,7% (v jejich případě byl i nadprůměrný podíl osob se středním vzděláním s maturitou), u slovenské 28,9%, u ruské dokonce 50,3%. Pro složení obyvatel vietnamské národnosti bylo naopak charakteristické relativně vysoké zastoupení osob pouze se základním vzděláním. Velmi nízká úroveň vzdělanosti byla typická i pro Romy: 61% dosáhlo pouze základního vzdělání nebo bylo úplně bez vzdělání. Národnost byla rovněž diferencujícím znakem v případě plodnosti. Diametrálně odlišná byla pouze plodnost romských žen, kdy na jednu vdanou ženu připadalo 2,56 dítěte, zatímco na vdanou ženu české národnosti pouze 1,68 dítěte. V opačném směru se nejvíce odlišovaly ženy ukrajinské (1,39) a ruské (1,48) národnosti. Nižší plodnost měly i ženy, které se přihlásily k německé, maďarské či vietnamské národnosti. Rozdíly od majoritní populace byly však již velmi malé.

Tab. 3.5.2 Demografické charakteristiky obyvatelstva podle národnosti - 2001


Osob s cizí státní příslušností s povolením k trvalému či dlouhodobému pobytu bylo v Praze v roce 2001 sečteno 34 728. Představovaly tak tři procenta úhrnného počtu obyvatel hlavního města, ale také více než jednu čtvrtinu všech cizinců pobývajících ke dni sčítání na území České republiky. Největší počet cizinců pocházel ze Slovenska (5,1 tis.), Ukrajiny (4,9 tis.), Ruska (4,0 tis.) a Vietnamu (2,7 tis.). Celkově se zhruba ze dvou třetin jednalo o občany států bývalého východního bloku. Západní země s nejvyšším počtem cizinců na území Prahy - Spojené státy a Německo zaujaly v pomyslném žebříčku páté (1,7 tis.) a osmé (1 tis.) místo.
Data o cizincích podle státního občanství se přirozeně neshodovaly s daty o obyvatelstvu podle národnosti. Zatímco národnost vyplňoval (příp. nevyplňoval) každý dle svého uvážení, státní občanství je legislativní charakteristikou. U většiny států platilo, že osob s danou národností bylo více než s příslušným státním občanstvím. To bylo patrné zejména u Slovenska. Naopak v případě Vietnamu či Ukrajiny byl nepatrně vyšší počet osob s daným státním občanstvím.
Cizinců s trvalým pobytem bylo v Praze sečteno 10 237 (21,1% všech cizinců), s dlouhodobým 24 591 (69,9%). Jednoznačně tedy převažovala druhá kategorie cizinců; v celorepublikovém měřítku byl poměr mezi těmito skupinami ale více vyrovnaný (55,8% s dlouhodobým pobytem). V hlavním městě byl nejvyšší podíl občanů s povolením k dlouhodobému pobytu zjištěn u občanů Číny (93,5%), nadprůměrný byl také v případě druhé až čtvrté nejčetněji zastoupené státní příslušnosti - ukrajinské, ruské a vietnamské. Oproti tomu např. u obyvatel s německým státním občanstvím byl podíl s dlouhodobým pobytem jen 56%. Cizinci s trvalým pobytem byly ve srovnání s těmi s dlouhodobým obecně starší a většinou měli vyšší vzdělání. Rozdíly přirozeně existovaly i mezi jednotlivými státy. V zásadě se jednalo o diference mezi západními (občané starší a s vyšším podílem vysokoškoláků) a východními zeměmi. Mezi všemi cizinci celkově mírně převažovali muži (54,5%), a to u obou kategorií pobytu.

Tab. 3.5.3 Obyvatelstvo podle pohlaví, věku a státního občanství - 2001


3.6 Obyvatelstvo podle místa narození

Jedna z otázek na sčítacím listu osob směřující ke zjištění migračních trendů se týkala bydliště matky v době narození, tedy místa prvního trvalého pobytu. Výsledkem zpracování byl podíl „původního“ obyvatelstva, resp. obyvatel, kteří měli v rozhodném okamžiku sčítání bydliště ve stejné obci, jako jejich matka v době narození. Neznamenalo to však, že se zároveň vždy jednalo o osoby, které se nikdy, v pojetí demografické statistiky, nestěhovali (změna obce, v Praze i urbanistického obvodu, trvalého či dlouhodobého pobytu). Tento údaj totiž nevypovídá o migračních pohybech mezi narozením a datem sčítání.
K 1. 3. 2001 žilo v hlavním městě celkem 61,8% obyvatel, kteří zde měli rovněž svůj první trvalý pobyt. Devět a půl procent mělo první trvalé bydliště ve Středočeským kraji, nejvíce pak v přilehlých okresech Praha-východ a Praha-západ. Podíl ostatních krajů se pohyboval mezi 0,8 (Karlovarský) a 3% (Jihočeský). Celkově 5,6% obyvatel Prahy se narodilo v cizině, z toho polovina na Slovensku. U necelých třech procent obyvatel nebyl tento údaj zjištěn. Podíl rodilých Pražanů byl u mužů nepatrně vyšší než u žen (muži 64,3%, ženy 59,6%) a se zvyšujícím věkem logicky ubývalo těch, kteří se narodili v hlavním městě a žili zde v době sčítání.
V roce 1991 byl podíl osob s prvním a současným bydlištěm o něco nižší, a sice 59,6%, absolutně jich však bylo více: 724,2 tis. oproti 723 tis. v roce 2001. Z celkového počtu 399,2 tis. obyvatel narozených v jiném kraji jich v roce 1991 nejvíce připadlo rovněž na Středočeský kraj (10,7% veškerého obyvatelstva). Podíl Slovenska byl prakticky shodný s údajem z roku 2001, celkový podíl narozených v cizině byl vzhledem k rozdílnému okruhu osob zahrnutých do sčítání mírně nižší.

Tab. 3.6.1 Obyvatelstvo podle věku a místa narození - 2001


3.7 Náboženské vyznání obyvatelstva

Hodnocení dlouhodobějších změn ve struktuře obyvatelstva podle náboženského vyznání je omezeno absencí těchto údajů ze sčítání lidu 1961, 1970 a 1980. Předtím se náboženské vyznání naposledy zjišťovalo v roce 1950, v dalších letech bylo usnesením vlády jeho zjišťování zakázáno a do programu sčítání bylo opět zařazeno v roce 1991 a 2001. Tento údaj vyplňoval každý dle svého rozhodnutí, možností bylo buď uvést „bez vyznání“ nebo „věřící“ a napsat konkrétní církev nebo náboženskou společnost.
Při sčítání v roce 1950 se v celorepublikovém měřítku k náboženskému vyznání přihlásilo 93,9% obyvatelstva, v roce 1991 jen 43,9%, o deset let později ještě méně - 32,2%. Za posledních deset let se tedy jednalo o poměrně výrazný propad. Byl zřejmě způsoben tím, že sčítání v roce 1991 se konalo relativně brzy po událostech listopadu 1989, které zároveň znamenaly konec mnohaletého boje proti církvím a k náboženskému vyznání se přihlásilo více osob než se skutečně účastnilo náboženského života. Z hlediska konkrétní církve či náboženské společnosti patřila v České republice tradičně jednoznačná dominance římskokatolické církvi. Podíl věřících Pražanů byl vždy nižší než průměr za celou republiku, a to 89,8% v roce 1950, 34% v roce 1991 a 24,5% v roce 2001. Vyšším zastoupením osob bez vyznání jsou města ale obecně charakteristická, stejně jako růst stupně religiozity na našem území ve směru severozápad-jihovýchod. Celkově se počet věřících v Praze mezi dvěma posledními sčítáními snížil o 125,7 tis., počet osob, které uvedly, že jsou bez vyznání se zvýšil o 186,2 tis. a o více než jednu polovinu klesl počet těch, kteří odmítli tento údaj vyplnit.

Tab. 3.7.1 Obyvatelstvo podle pohlaví a náboženského vyznání


Základní struktura věřících osob v Praze podle církve či náboženské společnosti, ke které se přihlásily, byla při cenzu 1991 a 2001 podobná. Nejvýraznější změna spočívala v poklesu relativního významu římskokatolické církve: při posledním sčítání uvedlo tuto církev 71,9% věřících, před deseti lety to bylo o deset procentních bodů více. Absolutně se počet osob hlásících se k římskokatolické církvi snížil o více než 132 tis. a úbytek věřících této církve měl rozhodující vliv na pokles počtu všech věřících. Významněji se snížil i počet osob hlásících se k druhé a třetí nejčastěji zastoupené církvi - československé husitské a českobratrské evangelické. Celkově se však jednalo o čísla o řád nižší a proto byl vliv těchto změn výrazně menší. Během intercenzálního období naopak vzrostl počet obyvatel Prahy, kteří uvedli pravoslavnou církev (čtvrtá nejčetnější) či náboženskou společnost Svědkové Jehovovi (pátá nejčetnější). Více než dvojnásobné navýšení počtu osob, které specifikovaly své náboženské vyznání přihlášením se k pravoslavné církvi lze vysvětlit zahrnutím cizinců s dlouhodobým pobytem do celkového počtu obyvatel, resp. lze na to nepřímo usuzovat z třídění náboženského vyznání podle národnosti. Například necelé tři tisíce osob ukrajinské a ruské národnosti uvedlo právě pravoslavnou církev. Počty obyvatel hlásících se k ostatním církvím a náboženským společnostem byly nízké a dohromady představovaly necelých dvanáct procent všech věřících. Více než patnáct set obyvatel uvedlo např. buddhismus a také islám.
K náboženskému vyznání se častěji hlásily ženy. V roce 2001 bylo zastoupení věřících v ženské části populace 27,7%, v mužské „jen“ 20,9%. Celkově tvořily ženy 59,5% všech věřících a jejich převaha byla charakteristická pro všechny nejčetněji zastoupené církve či náboženské společnosti. Hlavní rozdíly se však vyskytovaly ve složení obyvatel podle věku. Zatímco ve věku do 25 let se v Praze jako věřící deklarovala zhruba jedna osmina obyvatel, ve věkové skupině 25-49letých více než jedna šestina, padesátníků téměř třetina a osob starších 60 let již polovina. Celkově vyšší podíl věřících žen oproti mužům byl dán zejména rozdílem v nejstarších věkových kategoriích, vyšší procento věřících žen však bylo zjištěno ve všech věkových kategoriích. Ve srovnání s výsledky sčítání 1991 nastal úbytek osob s náboženským vyznáním ve všech věkových skupinách, přičemž pokles byl zřejmý i při porovnání zastoupení věřících v dané věkové kategorii v roce 1991 s hodnotou pro skupinu o 10 let starší v roce 2001. Znamenalo to tedy, že ne všichni kteří se přihlásili k nějakému náboženství při předposledním sčítání, se deklarovali jako věřící i o deset let později.

Graf 3.7.1 Věřící podle pohlaví a věku - 2001


Určité rozdíly byly zjištěny i z hlediska vzdělání. Nadprůměrné zastoupení věřících (starších 15 let) bylo v roce 2001 na obou koncích rozložení populace podle vzdělání. Jejich zdaleka nejvyšší zastoupení - 37,4% - bylo u obyvatel bez vzdělání, druhou nejvyšší hodnotu tohoto ukazatele - 28,4% - měla skupina osob se základním ale i vysokoškolským vzděláním. I když celkový podíl věřících byl v Praze u těchto dvou skupin stejný, existovaly zde rozdíly podle věku. Absolventi vysokých škol vykazovali vyšší podíly v mladších věkových skupinách, zejména v případě 25-34letých, a naopak nižší u starších obyvatel. Pro doplnění, zastoupení osob s náboženským vyznáním mezi vyučenými a středoškoláky bez maturity bylo rovněž mírně nadprůměrné - 27,4%, mezi středoškoláky s maturitou dosahovalo hodnoty 25,1%. Průměrný podíl věřících v celé populaci 15+ se zjištěným vzděláním činil 26,9%.

3.8 Vzdělanostní struktura obyvatelstva

Úroveň vzdělání se při sčítání lidu zjišťovala dotazem osob starších 15 let na nejvyšší dosažený stupeň školního vzdělání. Při posledním cenzu byla použita o něco podrobnější klasifikace - vzdělání bylo členěno podle ISCED (International Classification of Education), kde je samostatně je uváděno nástavbové studium a vyšší odborné vzdělání, vysokoškolské vzdělání bylo rozděleno na bakalářské, vysokoškolské a vědeckou přípravu (titul uváděný za jménem). Tato struktura je skladebná do čtyř základních (+ skupiny bez vzdělání a nezjištěno), tradičně uváděných vzdělanostních kategorií, které jsou v čase srovnatelné.
Složení obyvatelstva podle vzdělání je velmi důležitou charakteristikou populace. Dosažené vzdělání je z ekonomického, sociálního i demografického hlediska jedním ze základních diferenciačních faktorů. Tyto údaje se poprvé zjišťovaly při sčítání v roce 1950. Úroveň vzdělanosti obyvatelstva Prahy (i celé ČR) se v čase postupně zvyšovala, a to nejen tím, že stále více mladých lidí dosahovalo vyššího stupně vzdělání, ale také, a to značnou měrou, vymíráním obyvatel starších generací, kteří mnohem méně častěji získávali vyšší vzdělání než generace mladší. Vzdělanostní úroveň obyvatelstva Prahy byla oproti ostatním regionům vyšší. Podle výsledků sčítání lidu 2001 byl v hlavním městě ve srovnání s celorepublikovým průměrem nižší podíl osob se základním vzděláním (o 8,6 procentních bodů) a podíl s učňovským a středním bez maturity (o 9,1 procentních bodů), naopak vyšší v případě osob s úplným středním (o 7,4 procentních bodů) a vysokoškolským vzděláním (o 9,9 procentních bodů).

Tab. 3.8.1 Obyvatelstvo ve věku 15 a více let podle pohlaví a nejvyššího ukončeného vzdělání


V porovnání s minulým sčítáním došlo k nejvýznamnější změně u osob se základním (včetně nedokončeného) vzděláním, jejichž počet i podíl se snížil o více než třicet procent. Zhruba o dvacet procent se naopak zvýšil počet obyvatel se středním vzděláním s maturitou (včetně nástavbového a vyššího odborného studia) a také s vysokoškolským vzděláním (včetně vědecké přípravy). Jen nepatrná změna se týkala počtu a zastoupení osob s učňovským a středním vzděláním bez maturity. Osob bez vzdělání byl v roce 2001 jen zlomek - celkem 1 465. Nicméně bylo to více než při minulém cenzu (o více než 300 osob). Kolem dvou procent obyvatel při obou sčítání tento údaj neuvedlo.

Graf 3.8.1 Obyvatelstvo ve věku 15 a více let podle pohlaví a nejvyššího ukončeného vzdělání

Pozn.: údaje pouze za zjištěné vzdělání

Nejvyšší stupeň dokončeného vzdělání se zjišťoval u osob starších 15 let, ale je jasné, že většina těch nejmladších neměla své vzdělání ještě ukončeno. Například v Praze v roce 2001 bylo z celkového počtu 146,5 tis. osob se základním vzděláním 57,5 tis. (čtyřicet procent) ve věku 15-19 let. Při uvažování pouze osob starších 30 let, kdy lze u většiny z nich předpokládat již ukončený proces vzdělávání, byl podíl osob se základním vzděláním nižší, a sice 10,4%, když v celé populaci 15+ byl 14,5%. Při vyloučení nejstarších osob (nad 65 let) kleslo jejich zastoupení až na 7,2%.

Tab. 3.8.2 Obyvatelstvo ve věku 15 a více let podle věku a nejvyššího ukončeného vzdělání


Celkové rozdíly v úrovni vzdělání podle věku byly více patrné u žen a byly způsobeny zejména skutečností, že ženy v minulosti častěji získávaly nižší vzdělání než muži. U mladších věkových kategorií byly poměry mužů a žen podle jednotlivých stupňů vzdělání již v zásadě vyrovnané. Celkově muži ale více získávali učňovské a střední vzdělání bez maturity, ženy zase úplné střední vzdělání. I úhrnný podíl vysokoškoláků v Praze byl mezi muži vyšší a byl daný zejména jejich vyšším zastoupením od středních věkových skupin. Například mužů ve věku 50-64 let mělo vysokoškolské vzdělání 27,4%, u žen jen 15,8%, u 65 a víceletých byl podíl mužů s nejvyšším stupněm vzdělání dokonce téměř čtyřikrát vyšší (30,5% vs. 7,8%).

Graf 3.8.2 Obyvatelstvo s vysokoškolským vzděláním podle pohlaví a věku - 2001


Kategorii středoškolského vzdělání lze podrobněji rozdělit na učňovský a odborný typ, kategorii úplného středního vzdělání ještě navíc na typ všeobecný. Na „nižším“ stupni středního vzdělání mírně převažovali absolventi učňovských škol, na „vyšším“ stupni mělo téměř šedesát procent obyvatel Prahy vzdělání odborné, když u mužů jednoznačně dominovaly technické obory, u žen byly na prvním místě ekonomické obory. Zhruba jedna pětina mužů i žen s tímto typem školy měla všeobecné střední vzdělání, nástavbové a vyšší odborné 8,2, resp. 6,4%.

Mezi absolventy vysokých škol jich podle výsledků posledního sčítání mělo 45,5% vzdělání v oboru věd společenských, 27,9% technických, 7,5% zdravotnických a lékařských, 7% přírodních věd. U mužů technické vědy mírně převažovaly nad společenskými (40,3, resp. 36,0%), u žen byla jednoznačná dominace věd společenských (57,6%). Více žen dosahovalo vysokoškolské vzdělání i v případě zdravotnických a lékařských oborů. Z celkového počtu vysokoškolsky vzdělaných osob s trvalým nebo dlouhodobým pobytem v hlavním městě jich 6,2% připadlo na bakaláře a 8,4% na osoby s vědeckým titulem.

3.9 Obyvatelstvo podle typu zástavby

Zajímavý pohled na obyvatelstvo hlavního města poskytlo členění podle typu převažující zástavby. Podle charakteru zástavby bylo vymezeno celkem devět kategorií základních sídelních jednotek (v prostoru hl.m. Prahy se jím říká urbanistické obvody); nejednalo se tedy o rozdělení Prahy na devět souvislých územních celků - jednotlivé kategorie obsahovaly jednotky, které spolu často nesousedily. Tím, že byla sídliště, kde žilo ke dni sčítání 545,1 tis. obyvatel (46,6%) rozdělena na tři skupiny podle data výstavby (do roku 1970, 1970-1980 a po roce 1980) se nejpočetnější kategorií stala kompaktní zástavba městského typu (307,1 tis. obyvatel; např. Vršovice, Dejvice). Na druhém místě byla sídliště vystavěná do roku 1970 (206,7 tis.; např. Spořilov, Petřiny), následovala ta nejnovější (182,9 tis.; např. Barrandov, Černý Most) a poté sídliště vzniklá v období 1970 až 1980 (155,4 tis.; např. Jižní Město, Bohnice).

S dobou výstavby těchto sídlišť souvisely hlavní zjištěné rozdíly ve struktuře obyvatelstva podle věku a rodinného stavu mezi jednotlivými typy zástavby. Nejmladší věkové složení s výrazně nejvyšším podílem dětí do 15 let (18,7%) a nejnižším zastoupením osob starších 60 let (8,6%) měla sídliště s datem výstavby po roce 1980. Naopak obyvatelstvo sídlišť vzniklých v období po druhé světové válce do roku 1970 postupně stárlo a na přelomu tisíciletí zde žila téměř jedna třetina obyvatel ve věku 60 a více let. Nadprůměrné zastoupení starších a starých bylo i v obou typech zástavby městského typu - kompaktní a vilová. V prvně jmenované byl zároveň nejvyšší podíl osob nad 80 let (téměř pět procent).

Tab. 3.9.1 Obyvatelstvo podle pohlaví, věku a typu zástavby - 2001


S rozdíly podle věku logicky souvisely diference podle rodinného stavu. Na starší obyvatelstvo byl navázán vyšší podíl ovdovělých, zejména pak žen. Například v sídlištní zástavbě do roku 1970 žilo mezi ženami k 1. 3. 2001 více než 16% vdov oproti 6% v sídlištní zástavbě po roce 1980 a o 1 procentní bod méně bylo vdov v kompaktní zástavbě městského typu. Nová sídliště měla zase jednoznačně nejvyšší podíl svobodných osob, skoro polovina mužů a 40% žen zde žijících bylo svobodných. Podle vzdělání, resp. podle podílu osob s ukončenou vysokou školou se nejvíce vymykaly dvě kategorie, na jednom konci bylo obyvatelstvo vilové zástavby městského typu s nejvyšším podílem vysokoškolsky vzdělaných, na druhém konci pak kompaktní zástavba venkovského typu s naopak nejnižším tímto podílem. Obě tyto skupiny se odlišovaly od průměru za celé hlavní město (18,8%) přibližně o 5 procentních bodů.

Tab. 3.9.2 Obyvatelstvo ve věku 15 a více let podle rodinného stavu, vzdělání a typu zástavby - 2001


3.10 Shrnutí

Vývoj struktury osídlení v pražské kotlině byl dlouhý, výsledkem je dnes hl. m. Praha v poměrně širokém územním vymezení (z celkových 496 km2 je však na celé polovině plochy jen 1,3 tis. obyvatel z celkového počtu 1 169 tis.). Vývoj Prahy můžeme hodnotit zjednodušeně retrospektivní řadou celkových počtů obyvatel, ačkoli velkoměsto je složitý systém, funkční aglomerace Prahy přesahuje do Středočeského kraje a je součástí systému osídlení celé republiky. Praha populačně rostla prokazatelně od 19. století až do cenzu 1991. V poslední dekádě ale došlo k úbytku o 45 tis. obyvatel (-3,7%), především „propadem“ přirozené a později i migrační měny obyvatel v souvislosti s poklesem výstavby nových bytů. Ubývá počet trvale bydlících obyvatel v centrálních městských částech s kompaktní městskou zástavbou (mj. zmenšením bytového fondu ve prospěch nebytových funkcí) a také ve starších panelových sídlištích, naopak vzrostl počet obyvatel tam, kde se po roce 1991 ještě dokončovala sídliště, a také ve většině městských částech po obvodu Prahy, kam se soustředila nová výstavba rodinných domků. Tento proces oživené „suburbanizace“ populačně posílil také zázemí Prahy v přilehlých okresech.