Praha je hlavním městem České republiky, která se

Praha je hlavním městem České republiky, která se na mapě Evropy objevila 1. 1. 1993 po pádu železné opony, současně se vznikem samostatné Slovenské republiky. Praha, jako milionová metropole, tvoří přirozené centrum života státu. Pozice Prahy v systému osídlení ČR je navíc podpořena její centrální polohou v české kotlině. Moravská část České republiky má dva póly osídlení - Brno (376 tis. obyv.) a Ostravu (316 tis. obyv.) - obě z dalších největších měst ČR mají tedy zhruba třetinovou populaci. Hl. m. Praha má plochu 496 km2, což je pouze 0,6% území republiky, ale 1 169 106 obyvatel představovalo 11,4% populace státu (podle SLDB 2001).

Praha má také výhodnou polohu uprostřed Evropy - je vzdálena přibližně stejně od tří moří (Baltského 365 km, Severního 495 km a Jaderského 490 km). K hranicím 3 sousedních států je z Prahy 100 až 120 km, ke slovenským hranicím cca 250 km.

Během 90. let Praha zažila rozsáhlou proměnu života včetně modernizace svých stavebních fondů a infrastruktury. Město se muselo vyrovnat s bezprecedentní povodní v srpnu 2002. Rozsah, pestrost a zachovalost historického centra zařadily Prahu v roce 1992 na seznam kulturního dědictví UNESCO. Celkově se Praha pádem totalitního režimu vrátila mezi významná centra Evropy. Formálně to bude stvrzeno v květnu 2004, kdy se Česká republika stane členem Evropské unie.

Populační vývoj Prahy je třeba vidět jako součást urbanizačního procesu - celý metropolitní prostor rostl v minulosti hlavně migrací. Praha posilovala svou váhu na širším celku (v přepočtu na současné územní vymezení), i když až do vzniku samostatného Československa dosti pomalu. Počet obyvatel rostl s několika pauzami trvale od poloviny 17. století, hranici 1 milionu překročil během 50. let 20. století. Bezprostředně po 2. světové válce počet obyvatel klesl, růst se ale brzy obnovil (s výjimkou roku 1980). Hlavním faktorem růstu bylo tempo výstavby nových bytů v plánované ekonomice - populační růst Prahy byl však spíše brzděn a zejména od 70. let byl kompenzován růstem dojížďky za prací a výstavbou ubytoven.

Bilance počtu narozených a zemřelých, kterou sleduje průběžná demografická statistika, byla záporná jen v letech 1. světové války a v době hospodářské krize ve 30. letech, ovšem od roku 1957 trvale až dodnes (s jedinou výjimkou let druhého poválečného baby-boomu 1973-79). Tento vývoj je důsledkem starší věkové skladby obyvatel v Praze, což je ale typické pro všechna evropská velkoměsta. Od roku 1992 se projevila v Praze i celé ČR zásadní změna reprodukčního chování obyvatel - do reprodukčního věku se dostala generace ze 70. let, ale ve výrazně změněných společenských podmínkách. Došlo k propadu úhrnné plodnosti žen, v Praze až na 1 171 narozených dětí na 1 000 žen (rok 2002). V letech 1993-2002 došlo v Praze k poklesu počtu trvale bydlících obyvatel. K záporné bilanci přirozené měny se totiž přidal klesající zisk migrační, který se od roku 1998 změnil v migrační ztrátu - Středočeský kraj se proměnil ze zdroje na cíl stěhování. Až v roce 2002 bylo migrační saldo opět mírně kladné, byli totiž poprvé započítáni i cizinci s dlouhodobým pobytem. Z průběžné demografické statistiky (mezi jednotlivými sčítáními obyvatel jednou za 10 let) dále vyplývá, že například v 90. letech průměrný věk dále rostl a byl vůbec nejvyšší mezi všemi kraji ČR. Také střední délka života byla v Praze nejdelší, průměr let 1999-2000 byla u žen 79,0 a u mužů 73,3 let (v ČR 78,2 u mužů a 71,5 u žen). Přičítá se to lepší dostupnosti lékařské péče a také vyšší vzdělanosti - čili lepší životosprávě obyvatel, a to navzdory horšímu životnímu prostředí v Praze. Nejnižší je i kojenecká úmrtnost (3,1 promile v 2002). Obyvatelstvu se věnuje podrobněji analýza dat ze SLDB dále v textu. Předesíláme jen, že mezi dvěma posledními cenzy došlo v Praze k nárůstu počtu cizích státních příslušníků s trvalým či dlouhodobým pobytem a objevil se náznak národnostní diverzity, která je běžná v metropolích západní Evropy.

Prostor Prahy vděčí za svou zajímavost, ale i za komplikace v dopravě a technické infrastruktuře složitým geologickým podmínkám, které podmínily její členitý reliéf. Geomorfologicky Praha patří k České vysočině, převážně k prastaré Poberounské soustavě (geologicky jde o tzv. Barrandien). Malé území na severovýchodě Prahy pokrývá mladší a plošší Česká tabule, která sem zasahuje z povodí Labe. Dnešní ráz reliéfu Prahy ovlivnila v prvé řadě erozní a akumulační činnost Vltavy, která je hydrografickou osou města. Kontrastuje zde plošinný reliéf výše položených míst (nejvyšší kóta má 399 m n. m.) a hluboká údolí Vltavy a jejích přítoků, která se prořezala do starého podloží křídové tabule. Zejména na levém břehu Vltavy jsou typické strmé svahy (např. ostrožna Pražského hradu) a úzká niva podél řeky. Na pravém břehu jsou údolí širší (např. kolem Botiče a Rokytky) a jsou zde patrné terasové úrovně vltavských sedimentů. Nejnižší nadmořskou výšku má Vltava na severu Prahy (177 m n. m.), takže výškové rozdíly přesahují 200 m na poměrně malých vzdálenostech.

Centrum Prahy má málo kvalitní veřejné zeleně. Po zrušení městských hradeb (1871-88) byl vzniklý prostor, na rozdíl od řady evropských měst, zastavěn. Blízko centra je významná jen chráněná přírodní památka Královská obora (bohužel poškozená povodní), větší lesní komplexy jsou však na obvodu města (např. Šárecké údolí či Krčský les). Na území města je překvapivě celých 75 chráněných přírodních výtvorů. Navíc se území Prahy dotýká Chráněná krajinná oblast Český kras a řada dalších lesních komplexů (Hřebeny, Klánovická obora aj.)

Kvalita životního prostředí, zejména kvalita ovzduší v centru Prahy, je přes významné zlepšení v 90. letech hodnocena i nadále jako nevyhovující. Praha je stále řazena k nejvíce postiženým regionům státu, spolu s krajem Moravskoslezským a Ústeckým. Znečištění ovzduší oxidem siřičitým v posledních deseti letech sice výrazně pokleslo, přesto však v centru města a v kotlině kolem Vltavy přesahuje zákonný roční limit. Podobná situace je u polétavého prachu. Naopak dlouhodobě narůstá koncentrace oxidu dusíku, která je nejvyšší v centrální části Prahy a podél hlavních silničních tahů. Růst intenzity automobilové dopravy způsobil i růst koncentrace přízemního ozónu, znečištění olovem ale dlouhodobě klesá. Podíl obyvatelstva vystaveného nadměrnému hluku je zhruba 30% a Praha je tak v tomto nejvíce zatíženým regionem celé ČR.

Praha je nejvýznamnější dopravní uzel státu. V objemu silniční dopravy přibylo individuálních cest za prací. Vysoká zůstala víkendová vyjížďka za rekreací, jež běžně překračuje hranice Středočeského kraje. Podle SLDB 2001 celých 38% pražských bytových domácností mělo možnost využívat objekt individuální rekreace. V Praze se sbíhá většina hlavních dopravních tras státu. Je to především páteřní a nejvíce zatížená dálnice D-1, která spojuje Prahu s Moravou a Slovenskem. Rychlé spojení na západ již zajišťuje dálnice D-5, dálnice D-8 do Ústí n. L. a Drážďan ještě není dokončena. Také dálnice D-11 na Hradec Králové je dokončena z poloviny a nedokončené úseky, stejně jako ostatní radiály nižší kategorie, trpí přetížením. Na území Prahy je celých 3 508 km silnic a ulic, z toho jen 11 km dálnic a 76 km rychlostních komunikací. Tranzitní doprava Prahu mimořádně zatěžuje, protože vnější dálniční okruh funguje jen v omezeném segmentu. Nejvíce ale chybí ucelený vnitroměstský okruh, ač se dokončuje náročný tunelový úsek na levém břehu Vltavy. Město má však relativně dobře fungující systém MHD se 3 linkami metra (50 km, další ve výstavbě) a 142 km tramvajových tratí, které nesou hlavní objem denních cest, i přes rostoucí podíl individuální dopravy (počet v Praze registrovaných osobních a dodávkových aut v roce 2001 byl 47 na 100 obyvatel). Síť autobusů měří 718 km. Přes modernizaci hlavních tahů železnice je její úroveň nízká a její zapojení do vnitroměstské přepravy je malé. O rychlodráze centrum-letiště Ruzyně - Kladno se teprve uvažuje. Také v tarifním systému příměstské integrované dopravy nesou hlavní tíži autobusy (celkem 133 linek obsluhuje 256 obcí Středočeského kraje). Říční doprava na Vltavě má význam hlavně rekreační, (Vltava je splavná v Praze celá a má spojení na Labe). Výrazně ale roste význam letecké dopravy osobní i nákladní. Letiště Ruzyně dosahuje ročního obratu 6,5 mil. odbavených cestujících (2002). V září 2002 byla zahájena stavba Terminálu Sever a tzv. prstu C, čímž vzroste roční kapacita na 10 mil. cestujících do konce roku 2005.

Praha je největším regionálním trhem práce v ČR. Jeho hlavními rysy jsou vysoká atraktivita, profesní mobilita a nízká obecná míra nezaměstnanosti (v roce 2002 byla v Praze 3,6% proti 7,3% v ČR). Vysoké je zapojení zahraničních pracovníků. Evidenční počet zaměstnanců podniků, které mají sídlo v Praze, představuje 28% (2002) celostátní zaměstnanosti. Pražská pracovní síla má ve srovnání s ostatními regiony ČR výrazně vyšší kvalifikaci, více než čtvrtina zaměstnaných jsou vysokoškoláci (28% v roce 2001), jejich podíl v posledních letech roste. Také průměrné mzdy v Praze jsou nadprůměrné.

Postavení Prahy ve státě je z hlediska výkonnosti ekonomiky výsadní, neboť v roce 2000 zde vznikla čtvrtina (24,9%) celostátního HDP. Tento podíl v 90. letech rostl. v přepočtu HDP na 1 obyvatele dosahuje ČR cca 60% průměru zemí EU, ale v případě Prahy objem regionálního HDP na hlavu překračuje několik let průměr EU o více než pětinu (v roce 2001 to bylo 132%). Vyšší úroveň tvorby HDP je typická pro metropole a je dána vysokým zastoupením sektoru služeb, vyšší úrovní mezd, lokalizací či registrací sídel významných ekonomických subjektů ve městě a konečně i dojížďkou za prací a službami ze zázemí. Praha si vydobyla velmi příznivý rating podmínek pro podnikání, je zde řada centrál světových firem pro východní a střední Evropu, další se očekávají po vstupu do EU.

Podle Registru ekonomických subjektů k 31. 12. 2001 bylo v Praze celkem 384 tisíc ekonomických subjektů, z toho 257 tis. (71%) soukromých podnikatelů podnikajících dle živnostenského zákona, 74 tis. (19%) obchodních společností a 17 tis. (4%) zahraničních subjektů. Charakteristickým rysem vývoje pražské ekonomické základny je dlouhodobé posilování sektoru služeb a pokles výrobních odvětví. Tzv. terciární odvětví produkují v současnosti v Praze 83% přidané hodnoty (2001) a zaměstnávají výrazně vyšší podíl osob (v roce 2002 to bylo 78%) než v ČR celkem. Zejména průmysl ztratil na zaměstnanosti a zásadně se restrukturalizoval. V Praze však stále zůstává významná škála průmyslové výroby - těžké i lehké strojírenství (motory, nákladní automobily, tramvaje), chemie (pneumatiky, barviva, léčiva), elektrotechnika, polygrafie a film, potravinářství s několika pivovary. Regenerace rozsáhlých opuštěných areálů je zatím ojedinělá, např. na Smíchově (polyfunkční centrum, původně výroba tramvají) či ve Vysočanech (nová sportovní hala) - hlavním lokalizačním faktorem pro nové funkce jsou stanice metra a dálnice. Na nové využití stále čekají rozsáhlé pozemky, které na území města drží České dráhy. Množství areálů stavebních firem po výstavbě panelových sídlišť je dnes využito pro drobnou výrobu a distribuci. Stavebnictví v Praze realizovalo zdaleka největší podíl celkové hodnoty prací v ČR (35% v roce 2001), z toho většinu v nové výstavbě. Přitom proti minulosti značně poklesl objem výstavby bytů, např. v roce 2001 se v Praze dokončilo jen 3 210 bytů. Naopak expandovala výstavba kancelářských a maloobchodních ploch.

Maloobchod (a distribuce obecně) prodělal v 90. letech mimořádný rozvoj. Tradiční koncentrace do centra Prahy a celková poddimenzovanost odvětví se zlepšila privatizací a později výstavbou velkoplošných prodejen na okrajích města i nových nákupních pasáží v centru. Přepočteme-li však celkovou prodejní plochu na obyvatele, Praha stále zaostává za řadou krajských měst ČR. Na nová nákupní centra se dnes váže i odvětví zábavy a sportu - např. vznik řady „multikin“ v Praze zásadně změnil původní síť kin. Praha je hlavním centrem kultury v zemi, dominuje hlavně v počtu divadel a galerií, často privátních. Deficity však přetrvávají v kapacitách pro tělovýchovu a sport.

Mezi odvětví s největší dynamikou se v 90. letech zařadil také cestovní ruch, který se stal významnou oporou ekonomického rozvoje města. V posledních třech letech však jeho růst narazil na své limity. Nepříznivý vliv na odvětví měly povodně v ČR (2002), stagnace německé ekonomiky a také útok na New York 11. září 2001. Praha sice výrazně doplnila a rekonstruovala své ubytovací kapacity, problém je ale v jejich struktuře (v roce 2001 bylo 71 tisíc lůžek, trend posledních let je mírný úbytek, přitom však stále chybí kapacity ve vyšších kategoriích). V hotelech 5* nocuje asi 20% návštěvníků. Roste význam kongresové turistiky. Počet přenocování dosáhl 8 419 tisíc (2001). Z 2,9 mil. hostů, kteří navštívili Prahu, bylo 2,5 milionu (85%) cizinců (2001). Průměrný počet přenocování je malý (2,8 na jednoho hosta celkem, 2001), se zlevňováním letecké dopravy roste obliba víkendových zájezdů. Turistická sezóna v Praze není časově vyhraněná, v pražském centru se obnovil kosmopolitní ráz města. Konstatuje se však, že Praha se bude muset ještě lépe prosazovat v síti evropských metropolí.

Pražské školství má mimořádné postavení mezi ostatními regiony zejména v nabídce vysokých škol, které využívají studenti celé ČR a stále více i ze zahraničí (zejména Slovenska). V Praze je 8 vysokých škol s 36 fakultami, na nichž studovalo 75,6 tisíce studentů (2001/2002). Navíc zde bylo 9,6 tisíce studentů doktorského studia. Největší počet fakult (14) má nejstarší Univerzita Karlova, České vysoké učení technické má 6 fakult, Vysoká škola chemicko-technologická 4 fakulty, Česká zemědělská univerzita v Praze 4 fakulty, Vysoká škola ekonomická v Praze 5 fakult a Akademie múzických umění má 3 fakulty. Praha nabízí též Akademii výtvarných umění a Vysokou školu umělecko průmyslovou. Podobné postavení má Praha ve zdravotnictví, kdy některé specializované typy péče poskytuje pro celou ČR. Resort zdravotnictví měl 23 nemocnic se 174 odděleními a 9 755 lůžky (rok 2001, mírně klesající trend). Další 3 nemocnice s 867 lůžky měly jiné resorty. Celkový přepočtený počet lékařů dosáhl 3 387. Relativní ukazatele vybavenosti a výkonů zdravotnictví mírně rostou (např. 8,4 lůžka na 1 000 obyvatel).

Omezený rozsah této publikace umožnil pouze heslovitý nástin stavu, vývoje i výhledu hlavního města Prahy, a to jako úvod pro analýzu výsledků SLDB 2001 v následujících kapitolách. Zájemce o podrobnější fakta můžeme odkázat na internetovou stránku Českého statistického úřadu www.czso.cz. Tam naleznete odkaz na aktuální Statistickou ročenku České republiky, Statistickou ročenku hl. m. Prahy a řadu dalších pramenných a analytických děl, odvětvově či regionálně orientovaných.