Statistika umí prokázat změnu krajiny

Jeho černobílé fotografie nás vracejí do černé minulosti oblasti severních Čech zdevastovaných těžbou hnědého uhlí. O to pak veseleji působí barevné snímky již zrekultivované půdy s rozsáhlými vodními plochami. „Pokud u nás budeme mít fantastickou krajinu s obrovskou zásobárnou vody, bude tato oblast nesmírně cenná,“ říká vědec Stanislav Štýs, který proslavil českou rekultivační školu.

Michal Novotný, šéfredaktor

Ing. Stanislav Štýs, DrSc.

Český lesní inženýr, externí vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, držitel autorizace pro posuzování vlivů na životní prostředí, soudní znalec v oboru čistota ovzduší, aplikovaná ekologie a životní prostředí je mezinárodně uznávaným odborníkem na rekultivace. V roce 1954 dokončil studium lesnické fakulty ČVÚT Praha. Pracoval na Správě lesů v Dubí, na Krajské správě meliorací v Teplicích, působil jako vedoucí projekce rekultivací a nakonec jako vedoucí odboru revírní ekologie na Generálním ředitelství Severočeských dolů v Mostě. V současné době je jednatelem inženýrské organizace ECOCONSULT PONS. Spolupracuje s vědeckými pracovišti a vysokými školami, je autorem 330 publikací. V roce 1996 obdržel Cenu ministra životního prostředí.
Již od počátku 90. let spolupracuje s oddělením statistiky životního prostředí ČSÚ. V současnosti připravuje společnou publikaci „Proměny Severozápadu".

Většina lidí je přesvědčena o tom, že povrchový důl je devastací krajiny. Proč si to podle vás myslí?

Protože, i pod vlivem názorů různých ekologických skupin, to tak vnímají. Nechápou, že šachta je pracovištěm, které má svůj řád, technologický rytmus a navíc putuje na mnoha kilometrovém prostoru krajinou. Nemají znalosti o tom, že když se šachta otevře, musejí se nadložní hmoty založit nejdříve na vnější výsypku a teprve pak – za dalších dvacet, třicet, čtyřicet i padesát let – až když se v díře vytvoří dostatečně velký prostor, se mohou ukládat na vnitřní výsypku. Neuvědomují si, že těžba jednoho lomu trvá i dvě stě let.

Celý život se věnujete rekultivacím.Využíváte při své práci statistická data?

Ano, jedině pomocí statistiky mohu prokázat, jak se krajina mění. Získal jsem například údaje ze všech katastrů oblasti Tušimice z roku 1845, takže přesně vím, jak byla která parcela využívána. A už nyní vám mohu prozradit, že v roce 2045 bude toto území vypadat úplně jinak. Původně bylo na tomto území 99 procent intenzivně využívané orné půdy a ani jedno procento lesů. Poslední stav projektu rekultivace území, který byl již ze 60 procent zrealizován, je 45 procent lesů a 20 procent vodních ploch.

Proč tak zásadní změna krajiny?

Je třeba připravit nejen vhodné životní prostředí z hlediska kvalitního vzduchu, vody, zeleně, ale vybudovat i volnočasově cenné území, kde budou hřiště, sportoviště, cyklostezky nebo naučné stezky. Z tohoto hlediska je celý projekt rekultivací dlouhodobě koncipován.

Berete v potaz i demografický vývoj v této oblasti?

Samozřejmě. Tím, že zde došlo k výrazné urbanizaci, se zlikvidovaly desítky malých, původně zemědělských a později hornických, obcí. Často slýchávám, že sice děláme krásnou rekultivaci, ale nikdy neuděláme tak krásnou krajinu, jakou byla dřív. To ale není pravda. Přece nebudeme zase vytvářet zemědělskou krajinu. Současnost a budoucnost krajiny není totéž. Mezi mými knihami je plno futurologických titulů, abych si mohl udělat představu o tom, co budoucnost bude potřebovat.

To je vidět například na městě Most. Jaký byl v minulosti?

Most byl původně obchodním a později hornickým městem. Prakticky celé jeho okolí bylo vytěženo, šachty došly až k branám města. Pak za minulého režimu, bohužel, padlo rozhodnutí, že se toto krásné město, jehož okolí bylo úplně zdevastované, zbourá.

A jak se změní charakter Mostecka po rekultivacích?

Rekultivační koncepce počítá s tím, že i v malých okolních lomech vzniknou vodní plochy. Příkladem je lom Benedikt, kde je dnes vodní plocha až s pohádkovým prostředím, anebo lom Matylda. Co nevidět se zpřístupní lom Most, který už dnes je větší než Máchovo jezero. Na Velebudické výsypce za Mostem je špičkový hipodrom, na výsypkách byl vybudován autodrom. Území počínaje Miladou u Ústí nad Labem a konče lomem Libouš u Března bude plné rozlehlé vodní plochy obklopené zelení, s čistým ovzduším, což bude fantastickou příležitostí, jak využít toto prostředí volnočasově.

Česká rekultivační škola je známá i ve světě. V čem je jedinečná?

Dnes se už dá říci, že rekultivují nejen vyspělé státy, ale i ty méně vyspělé. Špičkově a dlouhodobě to například dělali v sousedním Německu, v oblasti severního Porýní, Vestfálska a Rainbraunu, kde probíhala povrchová těžba. Jelikož tam mají velmi dobré spraše, soustředili se především na kvalitní zemědělskou půdu a také na lesy. My jsme se však už na počátku orientovali na přírodně sociální koncepci, tedy aby na „klasickou“ část rekultivací mohla navázat „resocializace“. V tom jsme téměř o půl století předběhli celý svět. Vzniknou tu jezera s největšími zásobárnami vody v České republice. Už se tu nebudou pěstovat jen jablka, ale i broskve a víno. Vždyť už za vlády Karla IV. působil v Mostě cech vinařů, kterých tu bylo tehdy přes dvě stovky.

Ekologické souvislosti byly vždycky podmínkou geografického vývoje každé oblasti.

No jistě, stěhování národů také nevzniklo tím, že by se lidem nelíbily oblasti, kde dosud působili. Vždy šlo o boje o vodu. Pokud u nás budeme mít fantastickou krajinu s obrovskou zásobárnou vody, bude tato oblast nesmírně cenná.

Dá se vůbec spočítat, jaký mají rekultivace dopad na životní prostředí?

Jsou dvě metody, jak je hodnotit. První metoda se počítá podle určitých druhů kultur. Z ekologického hlediska je nejhorší orná půda, která je intenzivně využívaná. Na stobodové stupnici má hodnotu dvacet, smíšené lesy už mají 80 až 90 a vodní plocha ještě víc, protože obohacuje přírodu. Travní porosty jsou také velmi cenné. Chápu, že tato klasifikace je dokonalý kalkul, ale na druhé straně podle ní můžeme určit, jak je která krajina hodnotná. Pro představu ji začínám využívat při osvětě rekultivací.

A co ta druhá metoda?

Ta se zabývá ekosystémy. V rámci rekultivace totiž ovlivňujeme celý ekosystém, který má hodnotu podle toho, jak ho „nakrmíte“. V jedné své publikaci z roku 1981 jsem se zabýval tím, kolik kyslíku vyprodukuje průměrný strom ve srovnání s výrobou syntetického kyslíku, kdy kubík vycházel na pět korun. Došel jsem k tomu, že strom má z tohoto hlediska mnohamilionovou hodnotu. Obecně to ukazuje na nesmírné bohatství přírody jako základu životního prostoru. Kdyby nebyl vzduch, voda, zeleň, tak bychom tu ani nebyli. Snažím se obou metod využít k tomu, abych ukázal, jak se rekultivace dají zhodnotit. Chci prokázat, že se situace mění k lepšímu, přičemž období, kdy šachta je pracovištěm, musíme také respektovat. Když stavíte dům, tak to místo svým způsobem také devastujete. Jinak to prostě nejde.

O rekultivacích jste napsal už přes tři sta knih, přednášíte na univerzitách v tuzemsku i zahraničí, dokonce jste vystupoval i v Číně. Jak jste se tam dostal?

Díky vysoké úrovni naší rekultivace. Měl jsem u nás na starosti skupinu Číňanů, kteří po světě zkoumali, jak se provádějí rekultivace. A česká škola se jim zdála nejzajímavější. Pozvali mne, abych pro ně uspořádal rekvalifikační kurz. Nepoznal jsem nikdy pečlivější a vnímavější žáky.

Proměnu krajiny zachycujete i fotografickým objektivem. Na svých fotografiích ukazujete, jak vypadala krajina v době těžby a jak po rekultivaci. Snažíte se tak lidi přesvědčit, že se jedná o správný směr?

Ty dva různé obrázky jsou tak sdělné, že stačí jen krátký text. Nemusíte pak ani tolik přesvědčovat. Ale vždycky bude existovat fenomén „starých dobrých časů“, to zažívá každá generace v mládí, kdy je všechno krásné… Pravda, když to dáme dohromady, měla ta krajina v minulosti svou úroveň, ale z hlediska ekologického a společenského má rekultivovaná krajina mnohem větší kvalitu. To je vidět i na tom, kolik Němců zde v Mostě navštěvuje Barboru nebo Benedikt.