2. HLAVNÍ MAKROEKONOMICKÉ CHARAKTERISTIKY VÝVOJE ČESKÉ EKONOMIKY V ROCE 1999

2.1 Produkční výkon

Rok 1999 probíhal v české ekonomice ve znamení částečného útlumu faktorů, které po roce 1996 přivodily ostrý pokles jejího produkčního výkonu. Do výčtu těchto retardačních faktorů se obvykle zahrnují:

- tvrdá měnově stabilizační a protiinflační politika ČNB, která, nekoordinovaně s hospodářskou politikou vlády, vedla k podvázanosti přílivu peněz do ekonomiky a, v souběhu se stále se zpřísňujícími pravidly obezřetného chování bank a vysokými úrokovými sazbami, značně ztížila přístup podnikatelských subjektů k novým úvěrům a neumožňovala jim tak pokrýt nejen rozvojové investiční záměry, ale namnoze ani běžné provozní náklady;

- zpomalení procesu strukturálních reforem, jmenovitě nedostatečný pokrok v restrukturalizaci velkých klíčových průmyslových podniků, nerozhodnost v očišťování jejich finančních bilancí od aktiv s vysokým koeficientem rizika, nedůraznost postupů v konkurzu a vyrovnání ztrátových neperspektivních firem, slabost "corporate government" a otálení v doprivatizaci velkých komerčních bank;

- ochablá konjunkturní situace na světových trzích, především na trhu EU, s nímž je ekonomika ČR nejvíce obchodně i kapitálově spojena.

Je přirozené, že uvolnění stimulačních mechanismů v monetární oblasti, např. zlomový obrat v řídících krátkodobých úrokových sazbách (čtrnáctidenní REPO-sazba se v průběhu roku 1999 snížila od ledna do prosince o téměř 4 procentní body, ve srovnání s počátkem roku 1998 to bylo o téměř 10 procentních bodů), určité rozvolnění vládní rozpočtové politiky (schválení schodkového státního rozpočtu), bezprecedentní přijímání prorůstových opatření vlády k revitalizaci průmyslu a k urychlení doprivatizace velkých bank a firem, stejně jako náznaky zotavení evropských ekonomik, se ještě nemohly v celoročním průmětu projevit (vzhledem k časovým zpožděním) opuštěním pásma "červených čísel" hospodářského růstu. HDP dále poklesl, ale už jen o 0,2 %. Z hlediska expektací pro rok 2000 a pro střednědobý výhled je však podstatnější okolnost, že ve 2. pololetí HDP o 1 % vzrostl. Ve stejném směru se totéž odehrálo v případě průmyslové a stavební produkce (u stavební produkce v podobě snížení míry poklesu). Proto lze 2. pololetí 1999 označit za fázi přechodu od recese a stagnace k zotavování produkčního výkonu.

Graf č. 1 Vývoj HDP

Jde jistě o kvalitativně významnou změnu oproti vývoji v letech 1997 a 1998. Její jednoznačně kladné ocenění by však bylo předčasné. Známky oživení jsou prozatím velmi křehké a z hlediska udržitelnosti ve střednědobém horizontu ještě nespolehlivé. Na tuto okolnost poukazují i posudky a komentáře mezinárodních organizací.

2.2 Relativní ekonomická úroveň ČR

Významným a nepříjemným zůstává fakt, že i přes symptomy zotavování ve 2. polovině roku 1999 pokračuje zaostávání hospodářského růstu ČR za hospodářským růstem EU, ale i - což je obzvlášť varující - za hospodářským růstem skupiny zemí střední a východní Evropy - uchazečů o členství v EU (CECCs).

Tab. č. 2 Reálná míra hospodářského růstu v mezinárodním srovnání                                        meziroční změny v %

V relacích růstu souhrnného produkčního výkonu (HDP) se tedy mezinárodní pozice české ekonomiky počínajíce rokem 1997 zhoršuje. V roce 1999 (zásluhou vývoje ve 2. pololetí a také v důsledku ochabnutí růstu v celém evropském hospodářském prostoru) nebyl už tento propad tak strmý jako v roce 1998.

Komplexnější výpověď podávají v tomto směru ukazatele mezinárodně srovnatelné ekonomické úrovně, tj. nominální velikosti HDP na 1 obyvatele, převedené na jednu měnu (zpravidla USD) směnným kursem (ER) a posléze prostřednictvím porovnání cenových úrovní (koeficientu ERDI¹⁾) na paritu vnitřní kupní síly (PPP²⁾).

Podle posledních propočtů objemů HDP v mezinárodních cenách v ECU, provedených Eurostatem, byly napočteny následující indexy reálných výdajů na HDP na 1 obyvatele ČR ve srovnání s EU.

Tab. č. 3 Porovnání ekonomické úrovně podle PPP                                                                                EU-15=100,0

Jestliže se za základ propočtů použije šetření OECD za rok 1997 a přihlédne se k tomu, že v roce 1998 a zejména v roce 1999 byla míra hospodářského růstu (HDP) v zemích EU vyšší, než z jaké se vycházelo v původních odhadech na bázi roku 1996, jeví se snižování relativní ekonomické úrovně ČR v optice PPP pronikavější: ve vztahu k průměrné ekonomické úrovni EU ze 65 % v roce 1997 na 60 % v roce 1998 a na 55 % v roce 1999 (v měřítcích propočtů podle nominálních směnných kurzů CZK vůči USD nedochází vlivem oslabování CZK a vyšší míry inflace v roce 1998 ke znatelným změnám). Jde stále o úroveň vyšší než např. v Maďarsku a v Polsku, ovšem míra předstihu se i v tomto srovnání značně snižuje. Je to logický důsledek souběhu záporné míry hospodářskéhu růstu české ekonomiky v kontrastu s kladnými mírami v ekonomice EU ( a v dalších srovnávaných ekonomikách), oslabování směnného kurzu CZK vůči USD a - speciálně v roce 1999 - pronikavého snížení inflačního diferenciálu (deflátoru HDP), které značně omezilo vliv indexu reálného efektivního kurzu a brzdilo proto sbližování cenových úrovní³⁾.

Není proto pochyb o tom, že podpora výrazného oživení hospodářského růstu a výkonnosti, probíhajícího ve stabilizovaném makroekonomickém prostředí, je (zejména z hlediska příprav na vstup do EU) hospodářsko-politickou prioritou číslo jedna.

Tab. č. 4 Srovnání souhrnného produkčního výkonu (HDP na 1 obyvatele)                                                EU = 100,0

¹⁾ Odhad OECD
²⁾ Odhad ČSÚ

Stojí za povšimnutí, že česká ekonomika se vyznačuje bezkonkurenčně nejvyššími koeficienty ERDI, což v porovnání s hospodářsky vyspělými zeměmi OECD není ze známých důvodů překvapující. Zvýšenou pozornost si však zasluhuje zjištění, že nezanedbatelně převyšuje hodnoty ERDI ve dvou srovnávaných tranzitivních ekonomikách zastoupených rovněž v OECD, v Maďarsku a Polsku.

Tab. č. 5 Koeficienty ERDI

Vysvětlení, pokud jde o porovnání ČR s Maďarskem a Polskem, se nabízí snadno: značné rozdíly v míře inflace v celém průběhu 90. let, zejména na jejich počátku. Relativně nízké míry inflace v ČR znamenaly spolu s dlouho udržovanou relativní stabilitou směnného kurzu pomalejší sbližování cenových úrovní.

Nastoupení cesty k postupnému narovnávání relací cenových úrovní (samozřejmě včetně cen výrobních činitelů a majetkových cen) je rovněž jednou z předních perspektivních úloh hospodářské a měnové politiky. S distorzemi, kterými se na tomto poli vyznačuje v současnosti česká ekonomika, by bylo stěží myslitelné ucházet se po nabytí členství v EU také o účast v Hospodářské a měnové unii (EMU). Proto nebude od věci v této souvislosti poznamenat, že často pronášené výzvy k dalšímu oslabování směnného kurzu CZK (vyslovené na podporu zvyšování konkurenceschopnosti českého vývozu na světových trzích) jsou ve svých důsledcích též výzvou k dlouhodobé petrifikaci vysokého rozpětí mezi devizovým kurzem a paritou vnitřní kupní síly, které jsou spíše příznačné pro rozvojové země.

2.3 Jednotkové pracovní náklady

Jedním z indikátorů, který se dostal do popředí zájmu makroekonomických analýz je vývoj tzv. jednotkových pracovních nákladů (JPN)⁴⁾. Svou komplementaritou, tím, že svádí do jednoho řečiště růst produktivity, vývoj mezd a ostatních náhrad a nákladů na zaměstnance (v pojetí úplných nákladů práce - ÚNP) a cenové změny, jsou svým způsobem proměřovacím ukazatelem kvality hospodářského chodu. Široce se jich využívá zejména pro svodné určení inflačních tlaků, pramenících z vnitřních (tuzemských) podmínek jednotlivých zemí.

Tab. č. 6 Jednotkové pracovní náklady                                                                                            meziroční změny v %

V pozadí vývoje JPN v české ekonomice stojí, pokud jde o období hospodářské recese 1997-1. pololetí 1999, pokles reálného produkčního výkonu (HDP). Plný dopad tohoto poklesu na index JPN byl brzděn poklesem zaměstnanosti a mírným nárůstem produktivity práce. Také nominální mzdy, které jsou hlavní komponentou ÚNP, vykazovaly po roce 1996 daleko nižší relativní přírůstky, než v období předcházejícím.

V porovnání se zeměmi EU a zvláště s Německem - hodnotí se explicitně léta 1998 a 1999 - je mezera v narůstání JPN stále ještě zřetelná, i když ne tak výrazná jako v předchozích letech. Porovnání s Maďarskem a Polskem, tj. s našimi nejvýznamnějšími partnery ze souboru tranzitivních ekonomik, pak ukazují výsledky roku 1999 na eliminaci, resp. na značné zúžení těchto mezer.

2.4 Tvorba domácích úspor ^A)

Za významného, ne-li v současné době nejdůležitějšího činitele zvyšování produkčních výkonů ekonomiky se v ČR, stejně jako ve všech ostatních tranzitivních ekonomikách, považuje příliv přímých zahraničních investic. Proto se všemožné způsoby vábení zahraničních investorů staly jedním z popředních úkolů hospodářské politiky. Také mezinárodní organizace přikládají podporám přísunu zahraničních investic do zemí s tranzitivní ekonomikou mimořádnou pozornost a povzbuzují je. Zároveň však vybízejí (jmenovitě MMF), aby tyto země dbaly přiměřeného krytí svých investičních potřeb domácími (národními) úsporami; už proto, aby jejich makroekonomická rovnováha nebyla čas od času ohrožována vrtkavostí mezinárodních toků kapitálu (otřesy způsobené finančními krizemi v Asii, v Rusku a v Latinské Americe nebyly ještě zapomenuty).

Míra hrubých domácích úspor (HDÚ)⁵⁾ dosáhla v české ekonomice v roce 1999 hodnoty 26,5 %. Jde o míru poněkud nižší než jaká byla zaznamenána v uplynulých letech, ale nikoliv o příliš nižší (s výjimkou let 1994 a 1995, kdy míra HDÚ kroužila kolem 30 %).

Tab. č. 7 Hrubé domácí úspory                                                                                                                        v % z HDP

Z pohledu mezinárodního srovnání se jeví míra HDÚ v české ekonomice jako dostatečná, ne-li jako příliš vysoká. Vskutku, v průběhu 90. let se v průměru za země EU, stejně jako za země s vyspělou tržní ekonomikou (VTE), sdružené v OECD, její roční hodnoty nacházejí (bez významnějších meziročních rozdílů), na úrovni mezi 19-21 %. Čísla za tranzitivní ekonomiky Maďarska a Polska jsou však už číslům ekonomiky ČR bližší: ke konci 90. let většinou mezi 23 až 26 %.

Odpověď na otázku "přiměřenosti" tvorby hrubých domácích úspor není dobré hledat jen cestou prostého srovnání se zeměmi VTE, které se nacházejí na relativně vysokém stupni kapitálové vybavenosti, ale především z hlediska nezbytnosti kapitálového (v kvantitativním i kvalitativním smyslu) posilování domácích produkčních kapacit.

Jestliže je míra HDÚ nižší než míra investic⁶⁾, znamená to, že část investic musí být financována přesunem zahraničních úspor do domácí ekonomiky. V ČR činil v roce 1999 převis míry investic nad mírou HDÚ 2 procentní body (v absolutním vyjádření to představovalo cca 10,5 mld. Kč) a zachoval si přibližně shodnou úroveň jako v roce 1998, když předtím, tj. v roce 1996⁷⁾, absolvoval vzedmutou vlnu s vrcholem 7,7 procentního bodu.

Tab. č. 8 Vztah míry HDÚ a míry investic

Nejvýznamnějším segmentem celkových národohospodářských úspor jsou úspory, pořízené sektorem domácností. Stačí uvést, že podíl vkladů domácností na úhrnných vkladech klientů u peněžních ústavů činil v roce 1999 už 72 % a od roku 1993 se zvýšil o plných 20 procentních bodů. Vzhledem k tomu, že naprosto převažující položkou těchto vkladů jsou různě termínované vklady, vytváří se tak prakticky jediný stabilní zdroj úvěrování, tzn. použití úspor k dalšímu investování. Vklady podnikového sektoru představují ponejvíce zůstatky na běžných účtech a jiné peníze "na viděnou", chovají se stejně jako oběživo a jejich využití, jako stabilního zdroje úvěrování, je tedy značně omezené.

Míra úspor domácností⁸⁾ poklesla v roce 1999 vlivem zvýšeného sklonu ke spotřebě, ve srovnání s rokem 1998, o 1,8 procentního bodu na 11,8 %; rok 1998 byl však se svými 13,6 %, z hlediska vývoje od roku 1993, dost výjimečný (podobně jako např. rok 1995), kdy se v důsledku slábnoucích inflačních očekávání a změn v reálných úrokových sazbách prosazoval i poněkud nižší sklon ke spotřebě.

Tab. č. 9 Míra úspor v sektoru domácností                                                                                                             v %

Pro mezinárodní srovnání jsou v tomto ohledu k dispozici jen kusé (a metodicky ne zcela srovnatelné) informace. Zajímavé může být hospodářsky vyspělé Německo, kde se míra úspor domácností v letech 1993-1999 vyznačovala vysokým stupněm stability (vesměs mezi 11 až 12 %) a byla dost podobná míře úspor domácností v ČR. "Tranzitivní" Maďarsko je charakteristické značným stupněm narůstání této míry - z 10 % v roce 1994 na 19 % v roce 1999.

2.5 Vnější rovnováha

Zatímco velmi zarmucující stránkou vývoje české ekonomiky po roce 1996 byl strmý pád souhrnných produkčních výkonů, který se zastavil až ve 2. čtvrtletí 1999, lze na vývoji její vnější rovnováhy, zobrazované na jednotlivých účtech platební bilance, spatřit řadu pozitivních rysů.

Graf č. 2 Vztah BÚ a FÚ⁹⁾

Již v roce 1998 se skokově snížil (absolutně i relativně) deficit na běžném účtu a v 1. pololetí 1999 sestoupil na úroveň, která se prakticky rovná vyrovnanosti. Ve 2. pololetí se však začal opět zvyšovat (ve 4. čtvrtletí obzvlášť výrazně), takže celoročně skončil přibližně na stejné hladině jako v roce 1998. Shodný směr vývoje sledovala v rámci BÚ také obchodní bilance, jen s tím rozdílem, že pokles deficitu nebyl v roce 1998 tak náhlý, a že i v celoročním průmětu roku 1999 sestup opět pokročil. Na tom, že nebyl strmější, se podepsalo zhoršení reálné směnné relace v závěru roku. Není však vyloučené, že v souvislosti s předpokládaným oživením hospodářských aktivit v roce 2000 se jak míra deficitu celkového BÚ, tak i deficitu obchodní bilance bude zvyšovat - patrně však nijak významně.

Tab. č. 10 Bilance běžného účtu (BÚ) ⁹⁾

Pokud jde o finanční účet, dostávají se z hlediska udržování vnější rovnováhy ekonomiky na přední místa otázky:

- v jaké míře vykrývají jeho přebytky deficity na běžném účtu a jak se to promítá do celkové devizově platební pozice ekonomiky, tedy do změn a stavů devizových rezerv,

- jaké zastoupení mají v bilanci FÚ přímé zahraniční investice (tato položka FÚ - na rozdíl od ostatních - ovlivňuje nejen monetární situaci, ale bezprostředně i produkční kapacitu reálné ekonomiky).

Tab. č. 11 Bilance finančního účtu (FÚ) ⁹⁾

V roce 1999 pokrylo kladné saldo na FÚ záporné saldo na BÚ cca 2,3násobně (v roce 1998 2,5násobně), když ještě v roce 1997 - v roce, kdy se česká ekonomika ocitla na pokraji hluboké měnové krize - pouze z jedné třetiny. Obrat k obnovení stavu vnější rovnováhy, který nastal ve 4. čtvrtletí 1998 díky přílivu portfoliových investic a pohybu na účtech ostatních investic (zejména krátkodobých), byl pak v průběhu roku 1999 založen na pronikavém zvyšování přímých zahraničních investic. Proto se také v těchto letech zvyšovaly devizové rezervy - o 1,95 mld. USD v roce 1998 a o 1,65 mld. USD v roce 1999 (za kritický rok 1997 byl vykázán úbytek o 1,77 mld. USD)¹⁰⁾.

Celkový stav devizových rezerv v držení ČNB ke konci roku 1999 (12,9 mld. USD) je dostatečný k tomu, aby pokryl cca 4,5měsíční objem dovozních potřeb. Přibližně stejně tomu bylo už v roce 1998, avšak v porovnání s rokem 1997, kdy devizové rezervy postačovaly pouze k úhradě 3,5měsíčního dovozu, jde o značné zlepšení. I v tomto směru tedy pokračovalo v letech 1998 a 1999 upevňování vnější rovnováhy české ekonomiky.

Hrubá zahraniční zadluženost, která koncem roku 1999 dostoupila výše 22,6 mld. USD, zaznamenala oproti roku 1998 pokles o cca 2 mld. USD, ovšem v korunovém vyjádření vlivem depreciace kurzu CZK vůči USD poněkud zvýšila, nikoliv však významně. V míře svého vztahu k HDP vystoupila ze 42,3 % na 44,3 %. Jen mírně tak převýšila normu, která je obecně považována z hlediska dlužnických vztahů k zahraničí ještě za bezpečnou.

Bezprecedentní nárůsty netto přílivu přímých investic v letech 1998 a 1999 (každým rokem cca na dvojnásobek úrovně předchozího roku) je možné označit za nejvýznamnější kvalitativní změnu, jaká nastala ve struktuře platební bilance za celou 2. polovinu 90. let. Kromě jejího nezpochybnitelného významu jako faktoru zotavení vnitřní reálné ekonomiky, však s sebou přináší i jistá rizika monetárního rázu: působí ve směru posilování směnného kurzu, resp. brzdí úsilí o jistou depreciaci kurzu, v níž je rovněž často spatřován stimulátor oživení hospodářského růstu (cestou monetární podpory exportních výkonů). K tomu se však sluší připojit protiargument:

krátkodobá podpora konkurenceschopnosti pomocí kurzových polštářů vede než k oslabování tlaku na protinákladové chování výrobců a z dlouhodobějšího zřetele tedy k podvazování růstu produktivity a konkurenceschopnosti.

2. 6 Cenová stabilita

K impozantnímu a zcela ojedinělému průlomu došlo v roce 1999 v dezinflačním procesu. Míra inflace byla sražena z 10,7 % za rok 1998 na pouhou 2,1 %. Tímto výsledkem - alespoň v tomto roce - srovnala česká ekonomika krok s řadou zemí s vyspělou tržní ekonomikou a jak dokládá srovnání s průměrem vykázaným za celek zemí OECD (2,8 %), mnohé dokonce předběhla. Ve srovnání s průměrem v EU byla sice ještě inflační míra v české ekonomice o 0,5 procentního bodu vyšší, ovšem kdyby se k tomuto srovnání použila pouze míra tzv. čisté inflace (1,5 %), bylo by možné konstatovat téměř shodu. Výjimečně nízká, stejně jako v předchozích letech, byla v ČR v roce 1999 míra inflace v rámci skupiny kandidátských zemí na členství v EU, přestože i tam došlo ke znatelnému poklesu (v Maďarsku a Polsku poprvé na jednocifernou úroveň).

Tab. č. 12 Míra inflace (ze spotřebitelských cen)                                                                           meziroční změny v %

Sestoupení na dvouprocentní míru inflace lze už považovat za dosažení stavu cenové stability. Demonstrují ji nejen indexy spotřebitelských cen, ale i indexy produkčních cen. Z nich je nejvíce směrodatný index cen průmyslových výrobců; u něho byl zaznamenán v roce 1999 rovněž razantní pokles, na pouhé 1 % (ze 4,9 % v roce 1998).

Tab. č. 13 Ceny průmyslových výrobců                                                                                          meziroční změny v %

Přitom výrazný zvrat jak ve vývoji spotřebitelských cen, tak ve vývoji cen průmyslových výrobců nastal navzdory tomu, že i v roce 1999 pokračovaly svižné nárůsty nominálních i reálných mezd (o 8,3 % resp. o 6,1 %), že oslabil směnný kurz CZK (v ročním průměru vůči EUR o 0,71 Kč, vůči USD dokonce o 5,58 Kč), že nastal strmý obrat směrem vzhůru u světových cen průmyslových surovin a potravin (pronikavě zejména v případě ropy, která má v komoditním koši pro výpočet úhrnného indexu největší váhu - 44 %, spolu se zemním plynem 73 %) a že se v důsledku toho výrazně zhoršila reálná směnná relace zahraničního obchodu (z kladných 7,2 % v roce 1998 na záporných 2,7 % v roce 1999).

Tab. č. 14 Světové ceny průmyslových surovin a potravin ČSÚ                              meziroční změny v %, roční průměry

Všechny zmíněné proinflační impulzy (které na cenové indexy vždy působí s určitou časovým zpožděním), zřejmě zapříčiní, že už v roce 2000 se inflační míra opět pozvedne - patrně až na dvojnásobnou úroveň roku 1999.

V postojích k průběhu a k výsledkům dezinflačního tažení a k jeho důsledkům pro hospodářský růst se obec makroanalytiků rozděluje v současné době na dvě skupiny. Jedna zdůrazňuje, že zotavení růstu, má-li být udržitelné, se musí odehrávat v makroekonomicky stabilním, tzn. v neinflačním prostředí a proto sražení inflace vítá. Druhá, pod vlivem naléhavosti finančního ozdravení mikrosféry a její restrukturalizace, jako aktuální podmínky oživení hospodářského růstu, však uvádí, že příliš silné stlačování inflace (stejně jako udržování silného kurzu koruny) zabraňuje předluženým podnikům (inflace prospívá dlužníkům) odlehčovat si reálně od dlužnického břemene a tím komplikuje jejich start k produkční expanzi.

2.7 Nezaměstnanost

Co důležité je zapotřebí připojit k souhrnné analýze změn, které do ekonomické ale i do hospodářsko-politické a do sociální (to zejména) situace ČR vnesl vývoj v roce 1999, je strmý nárůst míry nezaměstnanosti - ke konci roku o bezmála 2 procentní body ve srovnání se stavem ke konci roku 1998, o více než 4 procentní body ve srovnání s rokem 1997 a o téměř 6 procentních bodů ve srovnání s rokem 1996.

Tab. č. 15 Obecná míra nezaměstnanosti (ILO)                                                           v % na konci sledovaného období

Až do roku 1996 byla míra nezaměstnanosti v ČR shledávána za "obdivuhodně" nízkou, ale ve skutečnosti byla spíše "podezřele" nízká, v oprávněném tušení, že se za tím skrývá přezaměstnanost a celková zanedbanost restrukturalizace v průmyslovém sektoru. Poté co byly uzavřeny únikové cesty zaměstnanosti k jiným sektorům (především ke službám), co se dostávaly podniky do stále sevřenějších finančních kleští a co začal klesat produkční výkon ekonomiky, se začala citelně zvyšovat. Nabrala opačný směr vývoje než jaký existuje např. v tranzitivních ekonomikách Maďarska a Polska. Svou úrovní ke konci roku 1999 (9,4 %) se srovnala s obecnou úrovní v EU (rovněž 9,4 %); tam se ovšem předpokládá, že v roce 2000 bude mírně klesat (na 8,8 %), zatímco v české ekonomice se bude ještě prosazovat - i přes očekávané oživení hospodářských aktivit - trend ke zvyšování. Neobyčejně závažným momentem obecné míry nezaměstnanosti zůstane i nadále vysoká meziregionální variabilita.

2.8 Závěry pro predikci hospodářského vývoje ČR v roce 2000

Vývoj v hlavních odvětvích ekonomiky (růst produkce v průmyslu a stavebnictví, tržeb v maloobchodě a obratu zahraničního obchodu) v prvním čtvrtletí naznačuje, že proces zotavování souhrnného produkčního výkonu, nastartovaný ve druhém pololetí 1999, bude v roce 2000 se zvýšenou intenzitou pokračovat. Lze už se značnou dávkou jistoty předpokládat, že meziroční růst HDP se dostane nad hranici 1,5 % a že tudíž převýší dubnový odhad ČSÚ (1,4 %). Stěží však překročí hranici 2 % (EK přisoudila ve své jarní prognóze české ekonomice růst HDP ve výši 1,8 %). I tak se však bude i v letošním roce česká ekonomika ještě opožďovat za projektovanými růstovými trendy v hlavních segmentech světové ekonomiky (z toho i za očekávaným hospodářským růstem ve skupině kandidátských zemí na členství v EU).

Prozatím se neobjevují signály, že by se měl narušit průběh pozitivních změn ve vnější pozici ekonomiky z let 1998 a 1999. Naopak i v roce 2000 bude zřejmě zesilovat příliv přímých zahraničních investic a pokud jde o obchodní bilanci, nemusí její pasivní saldo, ani přes pronikavé (zatím) oživování růstu průmyslové výroby, významně překročit hranici, k níž dospělo v roce 1999. To, že jde o jednu z nejobtížněji predikovatelných položek, svědčí obrovské variační rozpětí mezi registrovanými predikcemi vládních i nevládních institucí, v nichž se pohybuje pasivum obchodní bilance mezi 40 a 130 mld. Kč.

I když vývoj indexů všech tuzemských cenových okruhů za leden až duben 2000 prozatím nevzbuzuje obavy z významnějšího ohrožení cenové stability, nebude patrně možné udržet míru inflace i v roce 2000 na úrovni roku 1999. Proinflační impulzy, generované předchozím růstem jednotkových pracovních nákladů, prudkým nárůstem světových cen a také (i v prvních měsících roku 2000 pokračujícím) předstihem růstu dovozních cen před vývozními, se nevyhnutelně projeví i zvýšením inflační míry. V tomto smyslu se jeví 4 procentní růst spotřebitelských cen v jarní prognóze ČSÚ jako realistický. Ostatně se zvýšením míry inflace se kalkuluje jak v zemích EU, tak i v kandidátských zemích na členství v EU.

I když míra nezaměstnanosti ke konci dubna 2000 oproti konci roku 1999 o 0,4 procentnho bodu poklesla, nezavdává to ještě, vzhledem ke stále sílící podpoře restrukturalizačním programům v mikrosféře, důvod k zásadnějším úpravám všeobecně převažujících odhadů (vládních i nevládních institucí) míry nezaměstnanosti koncem roku 2000 mezi 10 a 11 %; odhad ČSÚ se v dubnové prognóze nachází ve středu tohoto intervalu, takže ani v tomto ohledu nemusí pravděpodobně přikročit další (červencová) prognóza k revizi.

1) Exchange rate deviation index
2) Purchasing power parities - relace souhrnného produkčního výkonu (HDP na 1 obyvatele)
3) Přesnější údaje pro porovnání ekonomické úrovně budou známy až po zveřejnění nových výsledků mezinárodního srovnávacího projektu OECD za rok 1999
4) Růst (snížení) JPN je v pojetí metod, používaných pro účely mezinárodního srovnání v EK a v OECD definován jako podíl indexů ÚNP a produktivity práce na 1 zaměstnance, přičemž růst produktivity práce je podílem indexů HDP a celkové (civilní) zaměstnanosti. V ÚNP jsou v pojetí ČSÚ zastoupeny mzdové náklady (vč. náhrad mezd) v průměru za poslední léta cca 70 %, sociální náklady a výdaje cca 25 %; zbytek tvoří různé sociální požitky, školení zaměstnanců apod
5) Hrubá tvorba kapitálu + saldo BÚ, jako % z HDP.
6) Podíl HTK na HDP
7) Z logiky výpočtu jde s opačným znaménkem o saldo BÚ jako % z HDP
8) Podíl peněžních úspor (odložené individuální spotřeby) na disponibilním důchodu, zvýšeném o změny čistého podílu domácností na rezervách penzijních fondů.
9) Zdroj: ČNB (údaje vykázané v jednotlivých sledovaných obdobích)
10) Přírůstek, resp. úbytek devizových rezerv beze zbytku neodpovídá sumarizaci rozdílu mezi BÚ a FÚ; je zčásti ovlivněn i některými dalšími položkami v platební bilanci, např. kapitálovým účtem, ale zejména těžko identifikovatelným saldem chyb a opomenutí - v roce 1999 ovlivnily tyto položky výslednou změnu devizových rezerv téměř ze 14 %.
A) Vysvětlivka k pojetí domácích (národních) úspor:
- úsporou se rozumí ta část agregátního důchodu (např. HDP), disponibilních příjmů domácností apod.), která není bezprostředně použita ke spotřebě - je to odložená spotřeba;
- úspory se prostřednictvím peněžního a kapitálového trhu transformují do vkladů, cenných papírů apod. a pak se mnohavrstevnatými proudy úvěrů a operacemi s cennými papíry rozmisťují jako zdroj souhrnných investic v celé ekonomice - úspory se tedy rovnají investicím;
- ekonomika je v “ideální” rovnováze, jestliže míra investic (vč. investic do zásob) se rovná míře hrubých domácích úspor;
- jestliže je míra investic vyšší než míra domácích úspor, znamená to, že část investic musí být vykrývána přílivem zahraničních úspor, což se projeví ve schodku běžného účtu platební bilance; v opačném případě odchází část domácích úspor do zahraničí a bilance běžného účtu je aktivní;
- sklon k úsporám, jako reciproký výraz sklonu ke spotřebě, je spojnicí očekávání hospodářských subjektů pokud jde o úrokové sazby, inflaci (tedy reálných úrokových sazeb) a všeobecné míry důvěry ve stabilizovaný rozvoj ekonomiky (ale i v politickou situaci), přičemž platí, že mezní sklon k úsporám se zvyšuje s celkově vyšší úrovní důchodů a naopak.