Teprve poté, co se hlavní ohniska měnové krize a jejího dopadu na výkony reálné ekonomiky podařilo eliminovat, zlomila se inflace, pronikavě se zvýšil příliv nabídkově efektivních PZI a celkově posílila vnější ekonomická rovnováha (tj. od 2. poloviny roku 1999), přestala být měnová politika přísně restriktivní. Na to okamžitě reagovaly nejen oficiální, ale i komerční úrokové sazby, které se oproti roku 1998 skokově snížily a staly se tak jedním z důležitých činitelů, jež rozvázaly ruce investičním aktivitám a přispěly k zotavení a postupně i k oživení hospodářského růstu. Tímto směrem pokračoval vývoj měnové situace i v roce 2000.

Z hlediska implikací pro výkony podnikatelského sektoru v reálné ekonomice je však poněkud zarážející vývoj jedné z klíčových položek peněžní zásoby, klientské úvěry, které již po tři roky vykazují pokles (i když v roce 2000 ne už tak silný jako v letech 1998 a 1999). Příčinou toho není „neochota" komerčního bankovnictví poskytovat úvěry soukromému sektoru. Vždyť na výnosech z depozitně-úvěrových obchodů je každá banka finančně závislá nejvíce, přičemž vývoj ukazatele úrokové marže indikuje soustavné vysychání tohoto pramene. Příčinou jsou pravidla obezřetného chování bank, neboť obrovitý podíl špatných (tzv. klasifikovaných) úvěrů na úvěrovém portfoliu permanentně ohrožuje jejich likviditu. Podmínkou uvolnění „úvěrových kleští" je vyčištění finančních bilancí bank od těchto úvěrů, což se neobejde bez účasti státu, jeho rozpočtu. Finanční zdraví institucí finančního sektoru je podmíněno finančním zdravím celé reálné ekonomiky. Cesta k rozetnutí tohoto začarovaného kruhu byla nastoupena.

Celkově vzato, v letech 1999 a 2000 mohla monetární politika ustoupit od restriktivnosti. Nemohla však a ani nemůže být při podpoře hospodářského růstu expanzivní, neboť musí včas eliminovat měnově destabilizační důsledky otevřených i skrytých deficitů veřejných financí, v současné době vyvolávaných zejména nutností očišťovat finanční bilance na všech úrovních ekonomiky od rizikových a bezcenných aktiv. Spíše by jí slušelo adjektivum „neutrální".

3
3
3
4

Od roku 1997 je rovněž patrné narůstání celkového objemu hrubého veřejného dluhu (vnitřního i zahraničního). Míra veřejného zadlužení představovala v roce 2000 17,5% HDP. To je sice ještě velmi vzdálené od normy 60 procent, uznávané maastrichtskými kritérii konvergence, avšak její růst je znepokojivý.

Veřejné finance se staly nejkritičtějším místem v chodu české ekonomiky. To konstatují i nejčerstvější expertní posudky mezinárodních organizací, naposled předběžná konzultační zpráva mise IMF z dubna 2001. Varování je vznášeno ani ne tak jako reakce na nepříznivý vývoj příjmů a výdajů v roce 2000 (v němž byl mimo jiné jen deficit státního rozpočtu překročen o 11 mld. Kč), ale zejména proto, že v tomto roce přijímaná hospodářsko-politická rozhodnutí o úhradě ztrát v bankovním sektoru o státních garancích, o umořování jistin a úroků předchozího veřejného zadlužení, jakož i otálení s reformou sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění, zakládají prohlubování fiskální nerovnováhy i v dalších letech. Odtud výzvy ke konsolidaci a k strukturálním reformám veřejných financí.

Česká ekonomiky si již v roce 1991 vytvořila rozsáhlou devalvací koruny kurzový polštář, který byl schopen vstřebat pozdější nárazy transformace (ovšem za cenu vysokých transformačních nákladů a inkasa ztrát, plynoucích z ostré diskrepance mezi devizovým kurzem a paritou vnitřní kupní síly).

Několikrát se v průběhu let 1993 až 2000, ale zejména v období vážné kolize v obchodní a v platební bilanci a při opakovaných „nájezdech" spekulativního krátkodobého kapitálu ze zahraničí předvídalo, že česká koruna stojí před vyhlášením další pronikavé devalvace, resp. po přechodu na floating, před prudkým znehodnocením na mezinárodních měnových trzích. Sluší se však také dodat, že i čeští výrobci (vývozci) často usilovně lobovali ve prospěch oslabení kurzu, neboť v tom spatřovali ochranu před tvrdou zahraniční konkurencí. Nic takového se však ve směru obecné depreciace neudálo (pominou-li se velmi krátkodobé fluktuace během jednotlivých let). Pokud jde o vztah koruny k americkému dolaru, v jehož případě došlo po letech zhodnocování (1995 - 1996) k nápadně rychlé míře znehodnocování, je nutné poukázat na to, že kurz koruny zde více méně kopíroval změny kurzů jiných světových měn (zejména EUR) k dolaru.

To platí i pro vývoj v samotném roce 2000. Koruna v tomto roce v průměru zpevnila vůči EUR proti roku 1999 o 3,6%, vůči USD naopak oslabila o 10,4%, přičemž ale kurz EUR vůči USD poklesl o 13,4%. Znamená to, že oproti „koši" obou těchto hlavních měn koruna relativně posílila. Za těmito zprůměrovanými změnami se však ukrývaly příkré meziměsíční výkyvy, zvláště pokud jde o kurz CZK/USD (variační rozpětí měsíčních průměrů představovalo částku 5,73 Kč). V některých měsících 2. pololetí roku vyvolával kurz koruny vůči EUR dokonce obavy z nadhodnocení, které občas přivádělo centrální banku k úvahám o intervencích v neprospěch koruny, aby se zabránilo zhoršování obchodní bilance.

Z globálního makroekonomického zřetele je však podstatné, že podle indexů tzv. efektivních kurzů (nominálního a reálného), u nichž vstupují do hry provážené křížové kurzy a inflační diferenciály měn všech zemí, s nimiž udržuje ČR relevantní obchodní styky, dochází v průběhu sledovaného období k neustále sílící apreciaci, tj. zhodnocování české koruny.