K vyjádření míry vnější otevřenosti ekonomiky se jak v domácích, tak v zahraničních makroekonomických analýzách používá zpravidla jeden ze tří možných způsobů: a) vývoz, resp. dovoz zboží a služeb jako % z HDP,b) celkový obrat obchodu zbožím a službami jako % z HDP, c) podíl vývozu zboží a služeb na agregátní poptávce, resp. podíl dovozu zboží a služeb na agregátní nabídce. Za nejvýstižnější a metodicky nejzpůsobilejší považujeme třetí způsob; ten pro účely této analýzy také aplikujeme⁽⁹⁾

.

Míra vnější otevřenosti české ekonomiky se během uplynulé dekády její transformace významně zvýšila. Nejstrmější nárůst je patrný mezi lety 1997 a 2000. Svými hodnotami, vykázanými za rok 2000 (41,4% na straně vývozu a 42,6 % na straně dovozu) se vyrovnala s mírou otevřenosti rozměrově a kapacitně „menších" zemí EU, nebo ji dokonce překročila; např. v případě Nizozemí a (což je zvlášť zajímavé) Rakouska. „Menší" země se zpravidla vždy vyznačují otevřenější ekonomikou než země „větší" a jsou proto pro srovnání s ČR směrodatnější⁽¹⁰⁾

.

.

Skokové zvýšení deficitu obchodní bilance v roce 2000 ve srovnání s rokem 1999 (ze 70 na 127 mld. Kč), které šlo z významné části právě na vrub zhoršení reálných směnných relací, resultujícího z cenového a kurzového vývoje, zavdalo podnět k pochybnostem o možnosti udržet v celku zdravý stav vnější rovnováhy, tak jak byl navozen po překonání důsledků otevřené měnové krize, propuknuvší v polovině roku 1997 v souvislosti s předchozím vážným narušením vnější rovnováhy ekonomiky.

V prvním pololetí roku 2000 se situace na běžném účtu ještě žádným horšením nevyznačovala - deficit, rovnající se 3 procentům HDP, zůstal stejný jako v roce 1999. druhé pololetí se však již představilo více než dvojnásobným zvýšením míry deficitu (na 6,4%) a znamenalo návrat k historickým maximům, naposledy zaznamenaným v „krizových" letech 1996 a 1997. Celoroční míra deficitu běžného účtu za rok 2000 - 4,8% - se sice stále ještě nacházela v „zóně bezpečí", ale tendence k jejímu narůstání v průběhu roku se ukázaly být varujícími.

V podmínkách oživujícího se hospodářského růstu, ovlivněného mimo jiné růstem dovozů, souvisejících se vstupem přímých zahraničních investic, není zvětšování deficitu běžného účtu nijak překvapující. Ovšem jen za předpokladu, že tento deficit je v přiměřené míře vyvažován přílivem deviz na finančním účtu, zejména v položce přímých zahraničních investic.

V roce 2000 pokryl přebytek na finančním účtu deficit na běžném účtu 1,4 krát. I když tato míra „převisu" byla ve srovnání s lety 1998 a 1999, kdy činila 2,2 násobek, resp. 2 násobek, značně utlumena, jde i tak o pokračování (ale již v zesláblé intenzitě) zcela zásadních změn proti letům 1996 a 1997, kdy deficity na běžném účtu byly vyšší než přebytky na finančním účtu a kdy tedy byl právem vyhlášen „stav ohrožení" vnější rovnováhy a přijímána měnová opatření (včetně změny kurzového režimu) a nasazeny „úsporné balíčky" v rozpočtové oblasti.

(k objemově zanedbatelnému kapitálovému účtu, stejně jako k reziduální položce „chyby a opomenutí" není zapotřebí při interpretaci přihlížet) je změna devizových rezerv.

Celkový stav tzv. oficiálních devizových rezerv (tj. rezerv v držení ČNB) si udržel i v roce 2000 mírně rostoucí trend a dosáhl k 31.12. 2000 výše 13,06 mld. USD. Svou průměrnou úrovní v tomto roce (12,95 mld. USD) stačil k tomu, aby pokryl objem dovozních potřeb ekonomiky (ve zboží i službách) na 124 dnů, tj. na cca 4 měsíce. To o jeden měsíc překračuje normu, která je občas v zahraničních analýzách vnějších rovnováh národních ekonomik konvenčně považována za spodní hranici jejich finančního zdraví.

Ve faktorech, které působí na saldo BÚ zevnitř domácí reálné ekonomiky, hraje ústřední roli obchodní bilance. Ta se vyznačovala v průběhu roku 2000, zejména v jeho 2. polovině, značným zvyšováním pasiva.

Nárůsty záporného salda obchodní bilance jsou pro ekonomiku a její rovnovážný vývoj varující, nicméně neměly by(alespoň prozatím) vést k nepřiměřené nervozitě, neboť

- probíhají ve fázi oživení hospodářského růstu, kdy je nutné obecně počítat - s přihlédnutím ke koeficientům důchodové pružnosti dovozní poptávky - se zvýšeným tlakem na růst dovozů a tedy (za jinak stejných podmínek) i se zvyšujícím se napětím obchodní bilance,

- je nutné je z velké části připsat na vrub důsledků předchozího pronikavého vzdutí ropných cen a jím vyvolaného zhoršení reálných směnných relací ⁽¹³⁾

; jde tu však o jednorázový vliv, jehož negativní efekty se již rozpouštějí (viz kap. 2.2),

- byly by silně znepokojující v tom případě, že by byly primárně vyvolány, resp. doprovázeny snižováním růstu exportních výkonů; v roce 2000 však nastal pravý opak - vývoz (v pojetí BÚ v dolarových cenách) se zvýšil v roce 2000 oproti roku 1999 o téměř 11 procent, zatímco v roce 1999 oproti roku 1998 prakticky stagnoval.

Důsledky tradičně záporných sald obchodní bilance na celkové bilance běžného účtu jsou v české ekonomice z významné části kompenzovány tradičně kladnými saldy bilance služeb. V roce 2000 to bylo už jen ze 43% - tedy z menší míry, než ve většině předchozích let od roku 1993.

Bezprecedentní robustní příliv PZI byl zaznamenán v roce 1999. Rok 2000 znamenal jistý útlum v tomto směru (což se očekávalo), ale i přesto je možné považovat netto příliv PZI v tomto roce ve výši 4,5 mld. USD za mocný. Hlavně odtud pramení v celku optimistické předpovědi pokud jde o udržení i o možné zvýšení míry hospodářského růstu ve střednědobém horizontu.

V teritoriálním rozložení podle investorských zemí dominují na předních pozicích Německo, Nizozemí a Rakousko.

Pokud jde o odvětvovou alokaci, zachovávají si zřetelnou převahu odvětví služeb a v nich zejména obchod a peněžnictví. Tato odvětví již zřejmě dospívají v potřebách vybavenosti zahraničními investicemi k hranici nasycenosti. Žádoucí bude posilovat jimi průmysl, který je a zůstane páteří produkčních výkonů české ekonomiky, a vábit na území ČR především investice do sofistikovaných, exportně orientovaných odvětví průmyslu, na prvním místě do elektroniky, vývoje, výroby a zejména aplikací informačních technologií, které jsou hlavními hmotnými nositeli tzv. nové ekonomiky.