6. Domy a byty Do celkového počtu domů jsou zahrnu

Do celkového počtu domů jsou zahrnuty všechny domy určené k bydlení (bez ohledu na obydlenost), objekty s byty (bytem) a ubytovací zařízení bez bytu, pokud slouží k dlouhodobému nebo trvalému ubytování (např. dětské domovy, domovy důchodců). V neobydleném domě nebyla sečtena žádná osoba s trvalým nebo dlouhodobým pobytem. Při hodnocení obydlenosti domů se nově ve sčítání 2001 objevuje kategorie přechodně obydlené domy – jde o domy, ve kterých je pouze přechodně obydlený byt (nebo byty) a současně žádný trvale obydlený byt ani trvale či dlouhodobě bydlící osoba. Nárůst celkového počtu rodinných domů za posledních deset let byl částečně ovlivněn nesprávným zařazováním rodinných domů při sčítání 1991 do rekreačních objektů (i když nebyly vyčleněny z domovního fondu) a částečně změnou metodiky při členění domů na bytové a rodinné domy. Celkové hodnocení stáří domovního fondu je ovlivněno tím, že v roce 2001 se zjišťovalo nejen období výstavby, ale také rekonstrukce.

Obdobně jako u obydlenosti domů i u obydlenosti bytů je ve sčítání 2001 nová kategorie neobydlenosti – přechodně obydlený byt. Jde o byt bez trvale hlášených osob, který je ale využíván k přechodnému bydlení, to znamená byt, ve kterém byla sečtena dočasně přítomná osoba (osoby). Ve srovnání s rokem 1991 se u bytů liší ukazatel obytné plochy bytu – v roce 2001 byly do obytné plochy bytu zahrnuty i místnosti s plochou 4 – 7,9 m2, které v předchozím sčítání byly zařazeny do plochy ostatních prostor (předsíň, příslušenství apod.) Ve srovnání s rokem 1991 nejsou z důvodu metodických změn plně srovnatelné údaje o převládajícím způsobu vytápění bytů – v roce 2001 byly všechny druhy vytápění se zdrojem tepla umístněným mimo byt zahrnuty do ústředního topení (v předchozím sčítání převážně u rodinných domů, ve kterých byl tepelný zdroj umístěn mimo byt ve sklepě, komoře apod., byly tyto byty zařazeny do etážového topení).

Kromě nejčastějšího způsobu bydlení (tj. v bytech), byly zjišťovány i ostatní způsoby, tj. bydlení mimo byty. Nouzové obydlí zahrnuje různá přístřeší, nouzové a provizorní stavby, bydlení v nekolaudovaném domě, nouzové ubytování na pracovišti apod. Rekreační chata, chalupa se uváděla v případě trvalého bydlení osob v objektech určených k rekreaci včetně vyčleněných rekreačních chalup a rekreačních domků. Naopak do celkového počtu obyvatel bydlících mimo byty nepatří osoby trvale či dlouhodobě bydlící ve všech typech ubytovacích a lůžkových léčebných zařízeních sloužících k individuálnímu i kolektivnímu ubytování většího počtu osob (svobodárny, domovy důchodců, penziony pro důchodce, dětské domovy, ústavy sociální péče, ubytovny, studentské koleje, domovy mládeže, internáty, léčebny, sanatoria, kojenecké ústavy, lázeňské ústavy apod.) Při zpracování výsledků SLDB 2001 byly tyto osoby zařazeny do samostatné kategorie „osoby v zařízeních“.

6.1 Vývoj domovního fondu

Domovní fond kraje Vysočina k 1. 3. 2001 činil 129 165 objektů určených k bydlení, je to o 7 599 objektů více než v roce 1991. Z tohoto počtu sloužilo 103 556 domů k trvalému bydlení tj. 80,2 %.

Obydlenost je nejvyšší v okrese Jihlava a to zejména vlivem krajského města. Zde převyšuje mírně i průměr České republiky. V okrese Havlíčkův Brod se počet trvale obydlených domů téměř nezměnil (absolutní přírůstek těchto objektů je pouze 7). V ostatních okresech kraje došlo v počtu trvale obydlených domů k navýšení. Výjimku představuje okres Pelhřimov, kde se jejich počet snížil o 2,6 % .

Rozhodující část trvale obydlených domů tvoří rodinné domy. Ke dni sčítání jich v rámci kraje bylo 94 685, což je 91,4 %. Od roku 1991 se jejich počet zvýšil o 1 675 domů.

U bytových domů byl zaznamenán naopak výrazný pokles. Zatímco od roku 1961 až do roku 1991 se počet bytových domů pravidelně zvyšoval, od minulého sčítání ubylo 1 225 bytových domů (tj. 14,1 %).

K trvalému bydlení sloužilo v kraji 7 441 těchto domů, a to je dokonce o 134 domů méně v roce 1980.

Od sčítání roku 1961 vzrostl počet rodinných domů o 1,5 % a počet bytových domů o 149,5 %. Největším tempem narůstaly počty domů ve městech a větších obcích.

Podle velikostních skupin obcí se mění i zastoupení rodinných a bytových domů v celkovém domovním fondu.

Zatímco v nejmenších obcích (do 200 obyvatel) jsou rodinné domy zastoupeny 98,2 % a na bytové domy připadá pouze 1 %, ve skupině obcí s velikostí 20 000 – 49 999 obyvatel je 79,2 % rodinných domů a 19,0 % bytových domů.

Krajské město má ještě vyrovnanější bilanci a to 69,5 % rodinných domů a 28,2 % bytových domů.

Značně však vzrostl počet neobydlených domů. Jde o jev, který má dlouhodobý charakter, neboť od roku 1970 jejich počet vzrostl o 17 576, takže v roce 2001 jich bylo již 25 609 (včetně neobydlených ubytovacích zařízení bez bytů), což je 19,8 % z celkového domovního fondu. V úhrnu neobydlených domů bylo 2 473 domů obydleno přechodně, 3 188 nebylo způsobilých k bydlení a 14 334 objektů sloužilo k rekreaci, což svědčí o migraci obyvatel za prací do měst a větších obcí (neobydlený objekt je v těchto případech ponecháván k rekreačním účelům).

Dalšími důvody neobydlenosti byly např. tyto: přestavba domu, dosud neobydlené po kolaudaci, pozůstalostní nebo soudní řízení, změna uživatele apod. Tyto případy však byly méně časté.

6.2 Charakteristika trvale obydlených domů

Trvale obydlené domy se člení podle druhu na rodinné domy, bytové domy a ostatní domy (to jsou provozní budovy s bytem, nebo trvale obydlená ubytovací zařízení).

Jako vlastníci rodinných domů převažují soukromé osoby, jejich podíl činí 97,7 %. U bytových domů je vlastnická struktura pestřejší. Větší část se nachází ve vlastnictví bytových družstev 30,9 %, druhý největší podíl připadá na kombinaci vlastníků 28,6 % a necelá čtvrtina (24,0 %) je v majetku obcí nebo státu. Ve vlastnictví soukromých osob je 546 domů (7,3 %). Z dalších vlastníků je možno zmínit právnické osoby vzniklé za účelem privatizace (4,5 %) a jiné právnické osoby (4,4 %).

Z ostatních obydlených budov (školy, ubytovny apod.) je 41,8 % v majetku obce či státu a 29,2 % patří jiným právnickým osobám. Soukromé osoby vlastní 23,6 % ostatních budov.

Velikost domů, kterou lze charakterizovat počtem bytů a počtem nadzemních podlaží, se výrazně nezměnila. Většina rodinných domů tj. 82,5 % je pouze s jedním bytem. Počet dvoupodlažních rodinných domů nepatrně převažuje nad jednopodlažními, avšak v 90. letech se postupně zvyšuje podíl nově postavených pouze s jedním podlažím.

Nejvíc bytových domů spadá do kategorie 5 – 9 bytů a s počtem tří nadzemních podlaží. V rámci kraje Vysočina bylo sečteno 28 domů s počtem 50 a více bytů a 5 bytových domů se 13 a více podlažími.

Během posledního desetiletí došlo k výraznému omlazení domovního fondu. Průměrné stáří domů se snížilo na 42,9 let. Vedle výstavby nových, zejména rodinných domů, to bylo způsobeno přestavbou starých bytových domů k nebytovým účelům, rekonstrukcí starších domů a úbytkem starých, dříve obydlených domů na venkově.

Nejvíce rodinných domů bylo postaveno období 1971 – 1980. Podíl těchto domů představuje 20,5 %. Z období 1991 – 2001 bylo 10,5 % rodinných domů. Více než polovina bytových domů pochází z let 1946 – 1980. Tehdy bylo postaveno nebo rekonstruováno 4 525 bytových domů tj. 60,8 % domovního fondu. V letech 1991 – 2001 bylo vybudováno 287 bytových domů, což představuje podíl 6,6 %.

Průměrně jsou domy kraje Vysočina o čtyři roky mladší než v celé České republice. Nejstarší domovní fond byl v okrese Pelhřimov (průměrné stáří 44,2 roku) a nejmladší v okrese Žďár nad Sázavou (40,4 roku). Průměrné stáří domů v krajském městě bylo 43,5 roku. Při porovnání rodinných a bytových domů jsou starší rodinné domy (43,3 roku), zatímco průměrné stáří bytových domů je 35,9 roku.

Materiál nosných zdí podléhal technologiím, které stavebnictví používalo v jednotlivých etapách výstavby. U domovního fondu kraje Vysočina jsou převažujícím materiálem cihly, tvárnice a cihlové bloky, z nichž bylo postaveno 54,4 % objektů.

Druhým nejrozšířenějším materiálem je kombinace kamene a cihel se zastoupením 35,4 %. Dále byl používán kámen (3,9 %), stěnové panely (2,9 %), nepálené cihly (0,5 %), dřevo (0,4 %) a pak různé kombinace materiálů. Od roku 1980 prakticky vůbec pro výstavbu není využíván kámen a nepálené cihly. Ty byly používány na počátku dvacátého století. Opačná tendence je zaznamenána u stěnových panelů, které se ve stavebnictví uplatňují až po druhé světové válce. Jejich největší rozmach připadá na 70. a 80. léta. Poslední desetiletí však přineslo útlum výstavby bytových domů ze stěnových panelů, když jejich podíl poklesl na necelou třetinu všech bytových domů.

U rodinných domů zůstávají tradičním materiálem cihly, tvárnice a bloky (54,2 %) i kámen v kombinaci s cihlami (37,3 %). Celkem 558 rodinných domů bylo postaveno z nepálených cihel, 698 ze stěnových panelů a 430 ze dřeva. Zajímavé je, že 41 dřevěných domů bylo postaveno v posledním desetiletí.

Technické vybavení domů se trvale zvyšuje, což souvisí především s omlazováním domovního fondu a s rostoucími nároky na bydlení.

Výrazně vzrostl podíl domů připojených na plyn, který se zvýšil z 15,0 % v roce 1991 na 47,4 % v roce 2001. Voda byla zavedena do 98,3 % domů (1991 – 97,0 %) a napojení na kanalizační síť mělo 57,5 % (1991 –45,9 %). Přibývají nové domy, které mají vybudovanou domácí čističku odpadních vod.

Technická vybavenost domů v okrese Jihlava je v průměru vyšší než v ostatních okresech Vysočiny, což je v přímé souvislosti s vlivem krajského města.

Obecně platí, že čím menší obec, tím nižší stupeň technické vybavenosti. Např. napojení na kanalizační síť v nejmenších obcích s počtem obyvatel do 200 má 29,9 % domů a ve městech s 20 000 – 49 999 obyvateli je připojeno již 89,2 % domů. Podobně je tomu i s připojením na plyn, případně veřejný vodovod.

Přetrvávající rozdíly mezi městy a venkovskými obcemi se však postupně stírají s tím, jak pokračují investice do technické infrastruktury menších obcí.

Ústřední topení využívalo 73,1 % domů. Ve většině těchto objektů je kotelna přímo v domě, neboť dálkové topení je užíváno u 1,9 % domů. U domovních kotelen je k topení používán především plyn a to 35,0 % a pevná paliva (32,5 %). Kotelnu v domě má 74,2 % rodinných domů, přičemž v 34,6 % případů se topí pevnými palivy. Bez dálkového a ústředního topení jsou dvě pětiny bytových domů. Pro vytápění slouží z 23,0 % dálkové topení, z 11,8 % blokové kotelny a přesně jedna čtvrtina má kotelnu přímo v domě. Pevná paliva jsou používána pro 12,2 % bytových domácností.

Rodinné domy jsou plynofikovány z 53,2 %, přičemž se jedná převážně o plyn z veřejné sítě a 0,6 % připadá na domovní zásobníky.

Voda je do těchto domů dodávána v 76,4 % veřejným vodovodem a 21,9 % rodinných domů má vlastní zdroje.

Na kanalizační síť je připojeno 55,1 % domů, 588 domů má domácí čističku odpadních vod, tj. 0,6 % a 42,8 % domů má žumpu nebo jímku. Bez kanalizace a jímky bylo v rámci kraje ještě 724 rodinných domů, tj. 0,8 %.

Bytové domy jsou plynofikovány z 64,5 % převážně z veřejné sítě. Voda je do 97,2 % domů dodávána veřejným vodovodem a 2,8 % připadá na domácí vodárny.

Na kanalizační síť je připojeno 87,6 % bytových domů, 11,8 % domů má žumpu nebo jímku a v 62 případech je k dispozici domácí čistička odpadních vod, tj. 0,8 %. Zaznamenán byl i jeden bytový dům bez kanalizace a jímky.

6.3 Vývoj bytového fondu

Celkový počet bytů zjištěný sčítáním k 1. 3. 2001 dosáhl výše 212 687 bytů. Tento úhrn představuje všechny byty určené k bydlení. Zahrnuje byty trvale obydlené, tj. byty, v nichž má trvalý pobyt alespoň jedna osoba a dále byty neobydlené, tj. byty v nichž není žádná osoba hlášena k trvalému pobytu.

Z celkového přírůstku bylo 7 194 bytů trvale obydleno (novostavby, přestavby, půdní vestavby) a 11 174 bytů bylo neobydlených. Přírůstek neobydlených bytů nemá vypovídací schopnost neboť počty neobydlených bytů v neobydlených domech nejsou srovnatelné z důvodu odlišné metodiky. V roce 1991 byl údaj šetřen bez vyčleněných rekreačních chalup (tento termín ztratil v posledním sčítání význam, neboť všechny rekreační chalupy byly započteny do neobydlených bytů).

V dlouhodobém srovnání se počet trvale obydlených bytů zvýšil za posledních čtyřicet let o 46 170 bytů, tj. o 34,6 %. Nárůsty mezi jednotlivými sčítáními byly následující. V letech 1961-1970 se počet trvale obydlených zvýšil o 7,5 %, v rozpětí let 1970 - 1980 o 13,1 % a mezi lety 1980 -1991 o 6,2 %.

Také rozložení bytů mezi jednotlivé typy domů bylo odlišné. Například v roce 1970 bylo 73,9 % trvale obydlených bytů v rodinných domech, 23,4 % v bytových domech a 2,7 % v ostatních domech.

Zvýšil se podíl bytů v bytových domech na úkor rodinných domů a ostatních domů, což ovlivnila výstavba panelových bytových domů v 70. a 80. letech. Tento trend byl změněn v 90. letech, kdy byla téměř zastavena výstavba panelových domů.

Územní rozdíly (okresy s nejvyšším přírůstkem a úbytkem bytů) odpovídají vývoji domovního fondu a počtu obyvatel v jednotlivých regionech.

Nejvíce bytů přibylo v období let 1991 - 2001 v okrese Žďár nad Sázavou. Tam přírůstek 3 698 bytů představoval 12,5 %. V okrese Jihlava přibylo 9,3 % bytů, v okrese Třebíč 8,5 %, v okrese Pelhřimov 8,3 % a okrese Havlíčkův Brod 7,9 %. Značné rozdíly jsou však i v rámci jednotlivých okresů.

Odlišné sečtení bytů v roce 1991 (jako objektů individuální rekreace) je jednou z příčin velkého přírůstku bytů ve srovnání s rokem 2001. Tyto byty byly v roce 1991 zahrnuty do soupisu objektů individuální rekreace, a to přesto, že nebyly vyčleněny z bytového fondu. Podklady pro tento soupis vytvářely obecní úřady, které vedou seznamy domů a dalších objektů s popisnými i evidenčními čísly. Objekty zařazené do tohoto soupisu již nepodléhaly sčítání. Do soupisu však měly být zahrnuty pouze rekreační chaty a rekreační domky a vyčleněné rekreační chalupy. Z toho vyplývá, že část staveb trvalého charakteru nevyčleněných z bytového fondu (a tedy s čísly popisnými), ale sloužící k individuální rekreaci, nebyla v roce 1991 z výše uvedeného důvodu sečtena jako byty.

V rámci kraje Vysočina nebylo obydleno 32 903 bytů, tj. 15,5 % z celkového počtu. Nejčastěji slouží neobydlené byty k rekreačním účelům (44,5 %), nebo jsou obydleny přechodně (16,2 %) a jako nezpůsobilých k bydlení je vedeno 11,1 % bytů.

Zastoupení neobydlených bytů má vztah k velikosti obce podobně jako u domů. Zatímco v nejmenších obcích do 200 obyvatel představují téměř jednu třetinu, ve městech nad 20 000 obyvatel je to pouze 6,6 %.

Podstatná část těchto bytů je v malých obcích využívána k rekreaci. Důsledkem přechodného bydlení (jde o byty v nichž bydlí osoby bez trvalého pobytu) je nárůst neobydlených bytů ve městech a velkých obcích.

Vývoj nové bytové výstavby je možno hodnotit i podle okresů a to po jednotlivých letech za období od roku 1991 do roku 2000.

Vývoj probíhal ve třech odlišných obdobích.

Na počátku devadesátých let (přibližně do roku 1993) byly dokončovány rozestavěné panelové domy s komunálními a družstevními byty. V tomto období bylo v rámci kraje postaveno 5 787 bytů, tj. 46,2 % z celého desetiletého období.

V polovině 90. let (1994 – 1996) procházela bytová výstavba útlumem, o čemž svědčí skutečnost, že v tomto období bylo dokončeno 2 116 bytů, tj. 16,9 %.

Na konci sledovaného desetiletého období, tedy v letech 1997 – 2000 se projevil příznivě vliv hypotéčních úvěrů a stavebního spoření, což bytovou výstavbu oživilo. V uvedených čtyřech letech bylo dokončeno 4 613 bytů, tj. 36,9 %.

V celém desetiletém období se nejvíce bytů postavilo v okrese Jihlava (24,0 %). Další okresy měly následující podíly: Havlíčkův Brod (21,4 %), Žďár nad Sázavou (20,1 %), Třebíč (18,0 %) a Pelhřimov (16,5 %).

Byl zjištěn určitý rozpor mezi výsledky sčítání 2001 a údaji statistiky stavebnictví, který spočíval v tom, že ve sčítání byl zaznamenán vyšší přírůstek bytů. Důvodů rozdílného přírůstku bytů bylo několik.

Hlavní příčinou bylo nesprávné sečtení objektů individuální rekreace, které již bylo zmiňováno. Výběrové šetření o pohybu bytového fondu totiž potvrdilo, že část staveb trvalého charakteru z bytového fondu nebyla v roce 1991 sečtena jako byty.

Druhou nejčastější příčinou zjištěného přírůstku jsou byty vrácené bytovému účelu. Jedná se o objekty, které podle dřívějších předpisů byly vyčleněny z bytového fondu a v mnohých případech jsou přečíslovány na čísla popisná. Jde zejména o případy, kdy v bývalém rekreačním objektu došlo k provedení úprav, které umožňují celoroční bydlení.

Poměrně vysoký přírůstek byl způsoben tím, že v rodinných domech, na rozdíl od roku 1991, byly deklarovány dva byty (přitom nedošlo k žádným stavebním úpravám – nebo došlo, ale nebyly nahlášeny stavebnímu úřadu). Vzhledem k tomu, že sčítací komisař není oprávněn provádět kontrolu, je pouze na prohlášení zde bydlících osob kolik bytů deklarují. Mezi ostatní důvody patří např. stavební úpravy v restituovaných domech, přestavby svobodáren a ubytoven na byty apod.

Z celkového počtu 179 784 trvale obydlených bytů se více než polovina nachází v rodinných domech (59,8 %). V domech bytových je 69 190 bytů tj. 39,3 %, Zbývajících 1 733 bytů je rozmístěno v ostatních domech, tento počet představuje 0,9 %.

V mnoha venkovských obcích jsou všechny trvale obydlené byty v rodinných domech. Naopak nejmenší podíl bytů v rodinných domech mají města.

Proti sčítání v roce 1991 se celkový počet trvale obydlených bytů zvýšil o 7 194 bytů (4,2 %). U rodinných domů je zaznamenán nárůst 5 658 bytů (5,4 %), zatímco u bytových domů představuje přírůstek 1 343 bytů (2,0 %). V kategorii ostatních bytů přibylo pouze 193 bytů, ale to představuje nárůst o 12,5 %.

Tyto charakteristiky jsou ovlivňovány zejména omezením výstavby velkých panelových domů v devadesátých letech a postupným rozvojem výstavby rodinných domů.

Kraj má v porovnání s průměrem České republiky o 17,2 procentního bodu vyšší zastoupení bytů v rodinných domech a přesně opačná tendence je u bytů v bytových domech, neboť ostatní domy jsou na stejné úrovni.

Nejvyšší podíl bytů v rodinných domech má okres Havlíčkův Brod (64,3 %), a pak následují Žďár nad Sázavou (64,3 %), Třebíč (63,4 %), Pelhřimov (59,0 %). Nejméně trvale obydlených bytů v rodinných domech má okres Jihlava (51,1 %), zde působí vliv krajského města, neboť tady je toto zastoupení pouze na úrovni 22,8 %.

Nejčastějším právním důvodem užívání bytu (v rámci celého domovního fondu) je byt ve vlastním domě. Jedná se o 51,4 % trvale obydlených bytů, tedy jde o více než polovinu.

Byty nájemní (jsou užívány na základě nájemní smlouvy a zahrnují i případy osob bydlících v podnájmu v pronajatém bytě) se podílí 15,3 %, byty družstevní (jedná se byty členů bývalých SBD pokud nedošlo k převodu bytu do vlastnictví) 13,1 %, byty v osobním vlastnictví (byty jejichž vlastníci jsou vedeni samostatně v katastru nemovitostí) 10,8 %, jiné bezplatné užívání bytu (jedná se převážně o příbuzné majitele domu) 6,7 %, jiné důvody užívání bytu 1,2 %, právnické osoby za účelem privatizace (nájemní vztah je charakterizován členstvím či účastí majitele bytu v právnické osobě, která vznikla v procesu privatizace domu) 0,9%, byty domovnické a služební 0,3 %. U zbývajících nebyl právní důvod užívání zjištěn.

Proti průměru České republiky má kraj o 15,5 procentního bodu vyšší zastoupení bytů ve vlastním domě. Naopak nájemních bytů je o 13,3 procentního bodu méně a o 0,9 bodu méně je bytů družstevních.

Právní důvod užívání bytů se liší i podle druhu domů V rodinných domech je 84,5 % bytů užíváno ve vlastním domě a 10,8 % je v bezplatném užívání. V bytových domech tvoří největší skupinu bytů ( více než třetinu) byty nájemní, těsně za nimi následují byty družstevní ( ty tvoří přesně jednu třetinu) a byty v osobním vlastnictví (28,1 %).

U ostatních domů (školy, ubytovny apod.) se jedná vesměs o byty nájemní (60,9 %) a byty domovnické a služební( 19,4 % ). Pozornost zasluhují i byty neobydlené - to jsou všechny byty, ve kterých není přihlášená žádná osoba k trvalému pobytu. Do úhrnu za kraj jsou zahrnuty všechny přechodně obydlené byty, byty využívané k rekreaci a chalupaření (nevyčleněné z bytového fondu, byty nezpůsobilé k bydlení, přestavované a rekonstruované byty, dosud neobydlené byty po kolaudaci, byty v různých formách právního řízení a byty s nezjištěnými důvody neobydlenosti.

Počet neobydlených bytů se trvale zvyšuje a v roce 2001 dosáhl podle výsledkům sčítání 32 903 bytů, což představuje 15,5 % celkového bytového fondu kraje Vysočina. Počet neobydlených bytů se však v žádném případě nerovná počtu volných bytů, tj. bytů, které jsou vždy k dispozici k nastěhování, resp. vhodné pro bydlení. Tyto byty se liší jak z pohledu prostorového umístění, technického stavu, tak i z vlastnického hlediska.

Mezi hlavní důvody neobydlenosti bytů patří především: byt je obydlen přechodně, slouží k rekreaci, je nezpůsobilý k bydlení.

Početně největší skupinu představují byty sloužící k rekreaci. Celkově se jedná o 14 657 bytů, tj. 44,5 % všech neobydlených bytů. Naprostá většina těchto bytů je ve venkovském osídlení. Především jsou to byty v chalupách a starších rodinných domech, nevyřazených z bytového fondu. Jejich případné využívání pro trvalé bydlení má nepochybně svá omezení daná např. úrovní technické vybavenosti těchto bytů, dopravní dostupností do zaměstnání a škol, pracovními možnostmi aj.

Dalších 5 351 bytů (16,3 %) je využíváno k přechodnému bydlení. Tyto byty nacházíme převážně ve městech. Jsou fakticky obývanými byty, ale osobami bez trvalého pobytu v tomto bytě. Jejich zahrnutí do „neobydlených“ bytů je také důsledek institutu trvalého pobytu, který z tohoto hlediska plně nevystihuje realitu. Nejde tedy o volné byty, i když nelze vyloučit spekulativní formy pronajímání těchto bytů. Na straně druhé jsou obývány osobami, jimž majitel bytu často neumožní přihlášení se k trvalému pobytu.

Nezpůsobilých k bydlení je 3 668 bytů (11,1 %). Tyto byty dosahují prakticky stejného podílu u většiny velikostních kategorií obcí. Mírně nižší podíl u měst je způsoben větším tlakem na jejich využívání k bydlení, tedy k rekonstrukcím a opravám, aby mohly složit svému účelu. Potencionální možnost jejich využití v budoucnu je limitována nejen výší nákladů, ale také reálnou možností rekonstrukce. Téměř 5 118 bytů (15,6 %) připadá na jiné důvody neobydlenosti. Tato kategorie mimo jiné zahrnuje byty, u kterých se důvod nepodařilo zjistit. Vždy budou existovat byty, které se budou přestavovat. Neobydlenost z těchto důvodů není tak četná u malých a středních obcí, ale je charakteristická především pro městské osídlení. Přestavovaných bylo 1 802 bytů (5,5 %).

Odlišné rozdělení neobydlených bytů se jeví z pohledu velikostních skupin obcí.

Podstatná část neobydlených bytů, téměř tři čtvrtiny (74,6 %) se nachází v obcích do 5 tisíc obyvatel. Zatímco na tyto obce připadá přibližně polovina všech trvale obydlených bytů, podíl neobydlených bytů je mnohem větší. V těchto sídlech byly sečteny téměř tři čtvrtiny neobydlených bytů (74,6 %). V absolutním počtu to představuje 24 561 bytů. Jde převážně o místa, kde trvalé bydlení je zcela jednoznačně limitováno dopravní dostupností a pracovními příležitostmi.

Převažující část neobydlených bytů slouží v těchto obcích k rekreačním účelům. Tento důvod neobydlenosti je uváděn celkem u 13 308 bytů, představujících více než polovinu z úhrnu neobydlených bytů v této velikostní skupině obcí (54,2 %).

Nejvýraznější je využívání neobydlených bytů k rekreaci u obcí do 200 obyvatel, kde tyto byty představují téměř dvě třetiny všech neobydlených bytů (62,8 %).

Ve větších obcích a městech nad 5 tisíc obyvatel je situována zhruba jedna čtvrtina (25,4 %) neobydlených bytů, přesně je to 8 342 bytů. S velikostí obce se výrazně zvyšuje váha přechodného obývání těchto bytů. V uvedené velikostní skupině představuje přechodné ubytování 31,6 % neobydlených bytů.

6.4 Charakteristika trvale obydlených bytů

Při hodnocení stáří trvale obydlených bytů je třeba vzít v úvahu, že mezi sčítáními 1991 a 2001 došlo k metodické změně a z tohoto důvodu nejsou výsledky plně srovnatelné. Změna spočívala v tom, že v roce 1991 byl u rekonstruovaného bytu uveden původní rok výstavby zatímco v roce 2001 byl rok výstavby totožný s rokem rekonstrukce. Tím se roce 2001 snížil podíl starých bytů postavených zejména před rokem 1945.

Hodnotíme-li trvale obydlené byty podle stáří domů, pak v roce 2001 bylo stáří domů v kraji vypočteno na 42,9 roku. O něco starší jsou rodinné domy (43,3 roku) zatímco u bytových domů je to 35,9 roku. V porovnání s Českou republikou jsou domy v kraji mladší o 4 roky.

Struktura trvale obydlených bytů podle období výstavby domu se vyvíjela v souladu s omlazováním domovního fondu. Úbytkem nejstarších bytů poklesl podíl bytů postavených do roku 1945 na 20,4 %. Největší podíl bytů pochází z let 1945 – 1970 (25,6 %).Průměrné stáří trvale obydlených bytů v kraji Vysočina dosáhlo 37,7 roku. Nejstarší bytový fond je v rámci Vysočiny v okrese Jihlava, kde stáří přesáhlo 40 let. Nejmladší byty jsou naopak v okrese Žďár nad Sázavou, zde průměrné stáří dosahuje 36 roků. Pod krajským průměrem je ještě okres Třebíč (37 roku)

Vyšší zastoupení starších bytů je zaznamenáno v rodinných domech, kde z období před rokem 1945 pochází 28,1 % trvale obydlených bytů. U bytových domů toto zastoupení představuje pouze 7,6 %.

Velikost bytu z hlediska průměrné celkové plochy vzrostla ze 76,4 m2 v roce 1991 na 82,7 m2 v roce 2001. Pokud bude velikost bytu posuzována podle obytné plochy bytu, kterou tvoří podlahová plocha obytných místností a část plochy kuchyně, jež přesahuje 12 m2, zjistíme, že ta vzrostla o 7,3 % a zvětšila se tak ze 49,6 m2 na 53,2 m2. Na tom se podílí zvláště byty v rodinných domech, kde průměrná obytná plocha vzrostla téměř o 8,5 m2 na 62,1 m2. V bytových domech je obytná plocha pouze na úrovni 39,4 m2, což je o 1,4 m2 více než v roce 1991.

V meziokresním srovnání byl nejvyšší nárůst celkové podlahové plochy, přepočtené na jeden byt, zaznamenán okrese Žďár nad Sázavou (13,2 %). Nejmenší pak byl v okrese Pelhřimov (9,1 %). Průměrná obytná plocha na jeden byt byla nejvyšší v okrese Havlíčkův Brod (54,8 m2) a nejmenší v okrese Jihlava (51,5 m2). Při porovnání s Českou republikou je průměrná obytná plocha jednoho bytu na Vysočině o 3,7 m2 větší. Větší jsou z tohoto pohledu rodinné domy, neboť největší byty v tomto druhu domů jsou v okrese Pelhřimov (63,5 m2), nejmenší pak v okrese Žďár nad Sázavou (60,9 m2). V bytových domech je pro srovnání největší obytná plocha bytů v okrese Pelhřimov (41,4 m2) a nejmenších v okrese Žďár nad Sázavou (38,1 m2).

Podobně jako plochy bytů se odpovídajícím způsobem navýšily i počty obytných místností (s plochou 8 m2 a větších), kterých bylo v roce 2001 celkem 514 980, což je o 101 090 místností více než v roce 1991. V relativním vyjádření jde o nárůst o 27,2 %. Podle toho, kdy byly domy postaveny, připadá nejvíce obytných místností na období 1971 - 1980 a to 26,5 % a 1981 - 1990 (20,5 %). Jedná se tedy o dobu, kdy se rozvíjela výstavba panelových bytových domů. Naopak nejmenší podíly jsou u nejstarších domů, kde do roku 1900 se jedná o 4,9 % a v období 1900-1919 je to 3,1 %. Na celkovém počtu obytných místností se jednotlivé okresy podílí takto: Žďár nad Sázavou 23,2 %, Třebíč 22,6 %, Jihlava 20,7 %, Havlíčkův Brod 18,9 % a Pelhřimov 14,6 %.

Trvale obydlené byty lze rozdělit podle velikosti (dané počtem obytných místností) takto: nejvíce je bytů se třemi pokoji, těch je více než jedna třetina, 29 % připadá na byty dvoupokojové,14 % na čtyřpokojové a málo přes 10 % mají jednak nejmenší byty s jedním pokojem a pak i ty největší, kde je pět a více pokojů. Proti roku 1991 je zaznamenán pokles v zastoupení bytů s jednou obytnou místností a se dvěma pokoji. U ostatních velikostních skupin se jednalo o nárůst, což svědčí o tom, že v posledním desetiletí byly budovány byty s větším množstvím pokojů.

Při posuzování bytů podle velikostních skupin obcí, lze konstatovat, že ve všech skupinách obcí (od nejmenších až po města) jsou nejčastěji zastoupeny byty třípokojové, podobně jako je tomu na celé Vysočině. V malých obcích jsou na rozdíl od měst ve větší míře zastoupeny byty se čtyřmi a více pokoji. Méně je bytů s jednou obytnou místností. Je to dáno zastoupením rodinných a bytových domů v jednotlivých typech obcí.

V uplynulém desetiletí se zlepšilo i technické vybavení bytů vlivem investic do infrastruktury (hlavně se jedná o plyn a kanalizaci), novou výstavbou a modernizací starších bytů. Výrazně se zvýšil podíl bytů vybavených plynem (z 27,5 % na 51,2 % a přípojkou na veřejnou kanalizační síť (z 60,8 % na 70,2 %). Zavedený vodovod mělo 98,6 % bytů (nárůst 1,7 procentního bodu), vlastní koupelnu nebo sprchový kout mělo k dispozici 96,2 % bytů (nárůst 4,2 procentního bodu, vlastní splachovací záchod byl příslušenstvím 94,8 % bytů (nárůst o 4,7 procentního bodu). Zvýšil se i podíl bytů vybavených ústředním nebo etážovým topením, (kde je podmínka, aby byl kotel v bytě) na 82,8 % (nárůst o 4,6 procentního bodu). Pro životní prostředí má velký význam skutečnost, že již téměř polovina bytů je vytápěna buď plynem, nebo elektřinou. Druhým nejrozšířenějším palivem zůstává uhlí.

V návaznosti na technickou vybavenost se zlepšila i struktura bytů podle kategorie, která je dána způsobem vytápění a rozsahem základního příslušenství .

Do I. kategorie (jedná se o byty, kde jsou všechny místnosti vytápěny ústředním topením a mají úplné základní příslušenství) bylo zařazeno 155 716 bytů, což představuje 86,6 % ze všech trvale obydlených bytů. Proti roku 1991 se tento podíl zvýšil o 18,9 procentního bodu. Nejvyšší zastoupení bytů této kategorie má okres Jihlava.

Ve II. kategorii (byty bez ústředního topení se základním příslušenstvím, případně s ústředním topením, ale částečným základním příslušenstvím) je vedeno 16 024 bytů a podíl poklesl z 22,6 % na 8,9 %.

Do III. kategorie (byty bez ústředního vytápění se základním a s částečným základním příslušenstvím, případně s ústředním topením a bez základního příslušenství) patří 4 129 bytů které představují 2,3 %. Také zde byl zaznamenán pokles a to o 2 procentní body.

Dalších 2 811 bytů je ve IV. kategorii (byty bez ústředního vytápění a bez základního příslušenství) ,což je v přepočtu 1,6 % . Největší počet bytů IV. kategorie byl sečten v okrese Třebíč (2 397 bytů), ale nejvyšší zastoupení v trvale obydlených bytech má okres Žďár nad Sázavou (1,9 %).

Velký přírůstek bytů I. kategorie v roce 2001 byl způsoben metodickou změnou a to ve vymezení pojmu ústřední topení SLDB 1991 a 2001 (bytový zákon však definici kategorie bytu nezměnil).

Podobně jako tomu bylo u technického vybavení trvale obydlených bytů i u zařazení do jednotlivých bytových kategorií se projevují rozdíly mezi rodinnými a bytovými domy. Vyšší kvalita je zaznamenána v bytových domech, kde do I. kategorie patří 94,3 % bytů a pouze 0,3 % jsou ve IV. kategorii. V rodinných domech se nacházelo v I. kategorii 83,1 % bytů a ve čtvrté 2,4 %. Důvodem je lepší infrastruktura měst, kde jsou bytové domy převážně postaveny.

Při posuzování změn, které proběhly za poslední desetiletí v zařazení do jednotlivých kategorií je nutno vzít na vědomí ještě jeden faktor, který působil vedle již zmíněných metodických změn. Hlavně v malých venkovských obcích přestaly být trvale obydleny málo technicky vybavené byty, většinou zařazené do třetí a čtvrté bytové kategorie. Tyto byty slouží převážně k rekreaci. Jedná se především o byty v rodinných domech, kde při sčítání v roce 1991 bylo do III. a IV. kategorie zařazeno 14 628 bytů, což bylo 8,5 % trvale obydlených bytů. V roce 2001 se do těchto dvou kategorií dostalo 6 215 bytů a jejich podíl tak poklesl na 3,5 %. Stále však je v malých obcích v nejnižších kategoriích poměrně hodně bytů, o tom svědčí skutečnost, že v obcích do 500 obyvatel je zařazeno do sledovaných kategorií 2 818 bytů z rodinných domů, tj. 7,7 % všech trvale obydlených bytů.

Pokud budeme technické vybavení bytů porovnávat podle velikostních skupin obcí, zjistíme, že u vodovodu, koupelny a splachovacího záchodu nejsou mezi nejmenšími obcemi a městy velké rozdíly. Ty se projevují u připojení na veřejnou kanalizační síť a zejména u plynu zavedeného do bytu, kde rozdíl mezi obcemi do 200 obyvatel a krajským městem je více než 80 procentních bodů. Je to dáno především tím, že technicky jsou v průměru lépe vybaveny byty v bytových domech než v domech rodinných, protože většina bytových domů se nachází ve městech a velkých obcích, kde je vybudována kompletní infrastruktura.

Rozdíly jsou zaznamenány i mezi jednotlivými okresy Vysočiny, kde nejvíce bytů se zavedeným plynem je v okrese Jihlava (71,6 %), nejméně pak v okrese Pelhřimov (34,1 %), nejvyšší zastoupení bytů s vlastním vodovodem je v okresech Jihlava a Pelhřimov (shodně 98,9 %), nejméně v okrese Třebíč (98,0 %). Nejvyšší podíl trvale obydlených bytů připojených na veřejnou kanalizační síť má okres Pelhřimov (78,6 %) a nejnižší okres Žďár nad Sázavou (63,6 %). Ústřední a etážové topení je nejčastěji pro vytápění bytů využíváno v okrese Žďár nad Sázavou (86,1 %) a nejméně v okresech Pelhřimov a Havlíčkův Brod (shodně 79,8 %). Vlastní koupelna či sprchový kout je nehojnější ve vybavení bytů v okrese Pelhřimov (96,8 %). U tohoto typu příslušenství jsou však mezi okresy jen nepatrné rozdíly, neboť nejnižší podíl je v okrese Třebíč, kde je tato hodnota nižší pouze o 0,8 procentního bodu. Vlastní splachovací záchod má relativně nejvíce bytů v okrese Pelhřimov (95,9 %), nejméně okres Třebíč (93,8 %). Také zde jsou poměrně malé meziokresní rozdíly.

Plyn jako zdroj energie pro vytápění bytů je nejčastěji využíván na Jihlavsku, kde ho využívá více než polovina trvale obydlených bytů. Nejméně je používán na Pelhřimovsku, neboť zde se jedná pouze o necelou jednu čtvrtinu. Dalším ekologickým zdrojem pro vytápění je elektřina, která je nejčastěji využívána na Pelhřimovsku, a to přibližně 10 % bytů. Nejméně pak na Třebíčsku, kde je asi poloviční zastoupení. Je to dáno hlavně rozvojem plynofikace jednotlivých okresů a cenovými vlivy v odvětví energetiky.

Při porovnání Vysočiny s celou Českou republikou zjistíme, že pod republikovým průměrem je napojení bytů na plyn, vodovod, kanalizační síť a vybavení bytů splachovacím záchodem. Naopak nadprůměrné je využití ústředního a etážového topení, vlastní koupelny a plynu i elektřiny jako topných medií.

6.5 Úroveň bydlení

Prakticky veškeré charakteristiky úrovně bydlení, zjištěné ve sčítání 2001 se oproti roku 1991 zlepšily, zvláště to platí o obytné ploše připadající na jednu osobu.

Obytná plocha připadající na jeden trvale obydlený byt byla v roce 2001 o 3,6 m2 větší než ve sčítání 1991, což představovalo přírůstek 7,3 %. Vzrostly plochy bytů ve všech třech typech domů, tedy v rodinných, bytových domech i ostatních budovách. Nejvýrazněji se zvětšila obytná plocha v bytech v rodinných domech (o 9,3 %, absolutně o 5,3 m2), nejmenší přírůstek byl zaznamenán u bytů v bytových domech (o 2,1 %). Průměrná plocha jednoho bytu v ostatních domech, jejichž podíl na bytovém fondu však je nevelký, se zvýšila o 8,4 %.

Počet obytných místností s plochou 8 m2 a více připadajících na jeden trvale obydlený byt se oproti sčítání lidu v roce 1991 téměř nezměnil – z 2,83 v roce 1991 se zvýšil na 2,89 roku 2001, což představuje přírůstek 2,1 %. Poměrně největší přírůstek byl zjištěn u bytů v ostatních domech (o 4,8 %), průměrný počet obytných místností o 8 m2 a větších v trvale obydlených bytech v rodinných domech vzrostl o 3,2 %. Naopak počet těchto místností připadající na jeden byt v bytových domech dokonce nepatrně klesl.

Jak už bylo uvedeno výše, nejvýrazněji ze všech charakteristik úrovně bydlení se zvýšila obytná plocha připadající na jednu osobu. Ovlivnil to podstatný přírůstek obytné plochy celkem (o 10,9 %) kombinovaný s mírným poklesem počtu osob trvale bydlících v bytech (o 0,7 %, absolutně o 3 686 lidí). Výsledkem byl růst obytné plochy připadající na jednu trvale bydlící osobu v bytech oproti roku 1991 o 11,5 % (absolutně o 1,9 m2). U bytů v jednotlivých typech domů byl zaznamenán největší přírůstek u trvale obydlených bytů v rodinných domech (o 11,3 %, absolutně o 2,1 m2), nejméně u bytů v ostatních domech (o 7,3 %).

Přírůstek obytné plochy připadající na jednu osobu se soustředil především na byty, v nichž žila pouze jedna cenzová domácnost. Těch byla ovšem velká většina (v roce 2001 představovaly 90,4 % všech trvale obydlených bytů). Obytná plocha na jednu osobu se v těchto bytech mezi roky 1991 a 2001 zvýšila o 13,4 %. V bytech, ve kterých společně žilo dvě nebo i více cenzových domácností (9,6 % trvale obydlených bytů celkem), se obytná plocha připadající na jednu osobu zvýšila jen nepatrně (o 2,3 %).

Počet osob připadajících na jednu obytnou místnost o ploše 8 m2 se oproti roku 1991 zmenšil o 5,7 %, takže v roce 2001 byl poměr přesně jedna osoba na jednu místnost. Nejvýrazněji tento ukazatel poklesl v trvale obydlených bytech v bytových domech (o 6,5 %), v bytech v rodinných domech se počet osob na jednu obytnou místnost snížil o 4,1 %, přesto je však tato charakteristika úrovně bydlení ve srovnání s byty v ostatních typech domů zdaleka nejpříznivější. Jedině v bytech v rodinných domech připadá na jednu trvale bydlící osobu více než jedna obytná místnost o ploše 8 m2 a více.

Podobně jako u obytné plochy připadající na jednu osobu i u počtu osob na jednu obytnou místnost byl zaznamenán rozdílný vývoj u bytů s jednou cenzovou domácností a u bytů, ve kterých žily dvě nebo více cenzových domácností.

V bytech, ve kterých žila pouze jedna cenzová domácnost, se počet osob připadající na jednu místnost snížil o 6,9 %, když obdobný vývoj byl zaznamenán ve všech třech typech domů. Naproti tomu v bytech, ve kterých společně žilo více cenzových domácností, došlo ke zhoršení a počet osob na jednu obytnou místnost se mírně zvětšil (o 2,3 %) – nejvíce v bytech v ostatních domů.

V některých případech velice výrazné rozdíly v charakteristikách úrovně bydlení existovaly v roce 2001 i mezi jednotlivými velikostními skupinami obcí. Obecně platí, že tyto charakteristiky jsou značně příznivější v menších obcích než ve větších městech, což je dáno podstatně vyšším zastoupením bytů v bytových domech (s menší plochou a menším počtem obytných místností) ve městech. Platí to přesto, že v malých obcích připadalo v roce 2001 na jeden trvale obydlený byt více osob než ve větších městech (v obcích do 199 obyvatel 2,89 osoby na byt a v obcích s 200 - 499 obyvateli dokonce 3,03 osoby, naproti tomu v městech s 20 000 - 49 999 obyvateli 2,76 osoby na jeden byt a v krajském městě dokonce jen 2,66 osoby).

Obytná plocha připadající na jeden trvale obydlený byt byla v roce 2001 nejvyšší v obcích s 200 - 499 obyvateli (60,0 m2), obytná plocha na jednu osobu byla pak nejvyšší v obcích do 199 obyvatel. Nejmenší obytná plocha na jeden trvale obydlený byt byla zjištěna v krajském městě (obce s více než 50 000 obyvateli) – 45,3 m2, nejmenší obytná plocha připadající na jednu osobu byla ve městech s 20 000 - 49 999 obyvateli (16,6 m2).

Obdobná situace jako u obytné plochy byla i u počtu obytných místností o velikosti 8 m2 a větších připadajících na jeden trvale obydlený byt. I tato charakteristika byla nejvyšší v obcích s 200 - 499 obyvateli (3,15 místností na byt) a nejmenší v Jihlavě (2,54).

V počtu cenzových i hospodařících domácností připadajících na jeden trvale obydlený nebyly tak veliké rozdíly jako u obytné plochy a počtu obytných místností. Nejmenší počet cenzových domácností na jeden byt byl zjištěn ve městech s 20 000 - 49 999 obyvateli (1,09), v ostatních velikostních skupinách obcí tento ukazatel činil 1,10 nebo 1,11. Výjimkou byly nejmenší obce, tedy velikostní skupiny do 199 obyvatel a 200 -499 obyvatel, ve kterých na 1 trvale obydlený byt připadalo 1,12 cenzové domácnosti.

Počet hospodařících domácností na jeden byt činil ve všech velikostních skupinách obcí 1,08 s jedinou výjimkou, kterou bylo krajské město (1,10). Tyto výsledky ukazují u menších obcí na častější soužití více cenzových domácností v jednom bytě, které současně společně hospodaří.

Určité rozdíly v charakteristikách úrovně bydlení existovaly i mezi jednotlivými okresy kraje. Největší obytná plocha na jeden trvale obydlený byt připadala v okrese Havlíčkův Brod (54,8 m2), za nímž těsně následoval okres Pelhřimov (54,5 m2), nejmenší pak v jihlavském okrese (51,5 m2). U rodinných domů byla největší obytná plocha na jeden byt v okrese Pelhřimov (63,5 m2), nejmenší ve žďárském okrese (60,9 m2). V tomto okrese byla též s 38,1 m2 nejmenší průměrná plocha bytů v bytových domech, největší byla opět v okrese Pelhřimov (41,4 m2)

Obdobné bylo pořadí okresů podle počtu obytných místností s plochou 8 m2 a více připadajících na jeden trvale obydlený byt. I zde byly většinou nejpříznivější ukazatele u okresů Havlíčkův Brod a Pelhřimov, menší počet místností na jeden byt pak většinou připadal v jihlavském či žďárském okrese.

Ve srovnání s Českou republikou celkem měly v roce 2001 v kraji Vysočina charakteristiky bydlení většinou o něco nižší úroveň. Počet osob připadajících na jeden trvale obydlený byt byl na Vysočině o 8,3 % vyšší (v ČR činil tento ukazatel 2,64 osoby). Na jednu obytnou místnost o ploše 8 m2 připadal na Vysočině 1 člověk, v ČR 0,98 osoby.

Trvale obydlené byty byly v kraji Vysočina co do velikosti (poměřováno počtem obytných místností i obytnou plochou) větší než v České republice celkem. Na jeden byt na Vysočině připadalo 2,89 místnosti o 8 m2 a větších a obytná plocha 53,2 m2 ve srovnání s 2,72 místnostmi a 49,5 m2 za republiku celkem. Obytná plocha na jednu trvale bydlící osobu je ve srovnání s republikou nepatrně nižší (Vysočina 18,4 m2, ČR 18,6 m2). Obecně tedy platí, že ve srovnání s celou Českou republikou jsou byty v kraji Vysočina o něco větší, současně však více zalidněné.

6.6 Bydlení mimo byty a v zařízeních

Osoby trvale nebo dlouhodobě bydlící mimo byty můžeme zahrnout do dvou kategorií. Jednak to jsou osoby žijící v zařízeních, tedy ve všech typech ubytovacích a lůžkových léčebných zařízení, která slouží k ubytování většího počtu osob, jednak osoby mimo byty a zařízení, které trvale či dlouhodobě bydlí v nouzových obydlích, mobilních objektech, rekreačních objektech, či byly nouzově ubytovány v nebytových prostorách bytových domů. Do této skupiny patří též osoby, které mají místo trvalého pobytu v sídle ohlašovny nebo zvláštní matriky.

Velká většina obyvatel kraje žila v roce 2001 v bytech, i když se jejich podíl na celkové populaci kraje oproti předchozímu sčítání o něco snížil (v roce 1991 bylo v bytech sečteno 99,4 % obyvatel kraje, o deset let později 99,1 %). Podíl obyvatel žijících v zařízeních se z 0,5 % roku 1991 zvýšil na 0,7 % v roce 2001, což představovalo přírůstek 34,4 %. Počet ostatních osob bydlících v obytných domech (tedy mimo bytové prostory) se velmi výrazně zvýšil z 66 roku 1991 na 1 117 ve sčítání 2001.

Naproti tomu se ve srovnání s předchozím sčítáním snížil počet obyvatel trvale bydlících mimo bytový fond (o 40,0 %). Ovlivnil to výrazný úbytek osob žijících v nouzovém obydlí (většinou šlo o nezkolaudované novostavby) – oproti roku 1991 o 67,6 %. Naopak se o 25,5 % zvýšil počet lidí trvale bydlících v rekreačních objektech.

Z osob žijících trvale v zařízeních připadal největší díl na obyvatele žijící v ubytovacích zařízeních sloužících k trvalému nebo dlouhodobému bydlení (90,3 % v roce 2001). Počet osob bydlících v těchto zařízení se oproti roku 1991 zvýšil o 45,7 %. Počtem sečtených obyvatel mezi těmito zařízeními v roce 2001 převažovaly domovy důchodců (63,4 %), následované ústavy pro tělesně a mentálně postižené a svobodárnami, společnými domovy a ubytovnami (u posledně jmenovaného typu zařízení byl mezi oběma sčítáními zaznamenán největší nárůst – z 19 osob roku 1991 na 365 v roce 2001).

Podíl ostatních typů ubytovacích zařízení byl podstatně menší. Největší počet trvale nebo dlouhodobě žijících osob z nich byl ve sčítání 2001 zjištěn v ostatních ubytovacích zařízeních (rekreačních a humanitárních) – 202, což bylo o 84,5 % více než v roce 1991.