2.1 Úvod Historie osídlení pražské kotliny sahá s

2.1 Úvod

Historie osídlení pražské kotliny sahá samozřejmě hluboko do prehistorie. Vznik Pražského hradu je však datován až na konec 9. století, stejně jako založení pražského biskupství a prvních klášterů na území dnešního města. Praha se díky kvalitě své lokality prosadila postupně jako centrum českého státního útvaru, na rozdíl od nedalekého Levého Hradce a řady jiných slovanských hradišť a Pražský hrad převážil i význam blízkého Vyšehradu.

Jiným aspektem je postupné konstituování Prahy jako města a vývoj jeho územního vymezení. Z husté sítě osad mezi Pražským hradem a Vyšehradem se ve středověku vyvinula 4 samostatná města: Staré Město, které bylo již před rokem 1280 nazýváno „hlavou království“ (caput regni), dále Nové Město (dodnes obdivovaná fundace Karla IV. ze 14. století), Malá Strana a Hradčany. Klíčový byl rok 1784, kdy byla tato čtyři města Josefem II. spojena v město Prahu opevněné hradbami. V letech 1850, 1883, 1884 a 1901 byla pak postupně k Praze připojena další čtyři samostatná města - Josefov, Vyšehrad, Holešovice-Bubny a Libeň. Územní expanze Prahy nastala po vzniku Československa, kdy v roce 1920 vznikla Velká Praha připojením 39 okolních obcí (mezi nimi např. i Královských Vinohrad). K menšímu růstu pak došlo v letech 1960 (připojení 3 obcí a částí dvou katastrálních území), 1968 (připojení 21 obcí Středočeského kraje), 1970 (korektury hranic Prahy, zejména kolem letiště Ruzyně). Rozsáhlý byl ale poslední územně administrativní růst Prahy - roku 1974 bylo v očekávání velkého stavebního rozvoje sídlišť připojeno dalších 30 obcí ze Středočeského kraje, zejména na východním a jihozápadním okraji. Od té doby se vymezení hlavního města Prahy nezměnilo.

Praha je dnes statutárním městem, tzn. její statut upravuje zvláštní zákon. Je spravována Zastupitelstvem, Radou a Magistrátem hl. m. Prahy. Systém dělby státní správy a samosprávy je poměrně složitý. Praha od roku 1990 sestávala z 56 autonomních městských částí s volenou samosprávou, v roce 1992 se vyčlenila jako 57. městská část ještě Praha-Troja. Tyto městské části jsou sdružovány do administrativních celků, tzv. správních obvodů. Do roku 1994 jich bylo 10, pak byly městské části přerozděleny do 15 správních obvodů. Ty byly zároveň pro účely harmonizované statistiky Evropské Unie prohlášeny jednotkami na úrovni NUTS-4 (mimo Prahu této úrovni odpovídaly okresy). Toto členění bylo závazné v době SLDB k 1. 3. 2001 a z toho důvodu bylo rozhodnuto pro každou z těchto 15 jednotek publikovat tradiční podrobně členěné tzv. okresní výsledky cenzu. Následně, od poloviny roku 2001, v Praze vstoupilo v platnost nové rozdělení do 22 správních obvodů, 57 samosprávních městských částí zůstává stabilních. Jejich velikost, charakter i problematika jsou velmi různorodé. Např. městská část Praha 1 zaujímá celé historické centrum, jiné tvoří masivní sídlištní zástavba na obvodu města a samosprávná je i většina původně venkovských sídel, která byla k Praze postupně přičleněna.

Vývoj sídelní struktury má však kromě legislativně-územních aspektů i stránky věcné - město je komplexním systémem, který plní pro obyvatelstvo funkci obytnou, hospodářskou a dopravní, obslužnou, rekreační atd., samozřejmě v daných fyzicko-geografických podmínkách. Praha je navíc jako každé město součástí širšího systému osídlení, které na různých úrovních plní jednotlivé funkce ve svém zázemí, v celém státu a v době „globálního“ propojování světa stále více i v útvarech nadstátních.

Vývoj počtu obyvatel města Prahy je základním ukazatelem vývoje sídelní struktury. Celkový počet obyvatel Prahy bývá často považován za jeden z hlavních ukazatelů významu města, a to i pro relativní jednoznačnost „počtu trvale bydlících obyvatel“, navíc je k dispozici za velmi dlouhou „retrospektivní“ řadu (i když do roku 1950 bylo sčítáno obyvatelstvo přítomné, nikoli trvale bydlící, a je zde řada dalších metodických komplikací). Zájemce o složitější kombinované ukazatele typu „komplexně funkční velikosti“ města a o hlubší analýzu urbanizace a vývoje systému osídlení v ČR musíme odkázat na příslušnou geografickou, urbanistickou, sociologickou či historickou literaturu.

Pokud posuzujeme Prahu jako takovou bez ohledu na její rozšiřující se územní vymezení, rostl početní stav jejích obyvatel výrazně - od konce 18. století do začátku 21. století se počet obyvatel téměř zosminásobil, hranici 1 milionu překročil při cenzu 1961.

Ale i v přepočtu Prahy na její současné hranice její počet obyvatel rostl, a to od poloviny 17. století prakticky až do roku 1991, kdy kulminoval - Praha podle výsledků SLDB 1991 měla historicky nejvíce obyvatel (1 214 174 osob). Např. v letech 1869 - 1991 se zvětšila Praha 4,5 krát (z 270 tisíc na 1 214 tisíc). Až mezi posledními dvěma cenzy 1991 a 2001 došlo poprvé k úbytku v počtu trvale bydlících obyvatel, a to o 45 tisíc (-3,7%) na celkových 1 169 tis. obyvatel.

Doplňující pohled na změny v populační velikosti Prahy dává vývoj podílu Prahy na obyvatelstvu celé ČR (v jejich dnešním vymezení). Od konce 2. světové války se ukazuje stagnující, resp. nepatrně klesající populační váha Prahy ve státu - podíl Prahy se pohyboval od 11,9% (cenzus 1950) k 11,4% při cenzu 2001. Naproti tomu v první polovině 20. století se podíl Prahy zvětšoval výrazněji, a to i v nepříznivých dobách kolem světových válek. V důsledku odsunu Němců dokonce Praha - porovnáním cenzů 1930 a 1950 - zvýšila svůj podíl na ČR o 3 procentní body z 8,9% na 11,9%. Lze shrnout, že populační růst Prahy zejména v počátečních poválečných letech byl v podmínkách plánované ekonomiky spíše tlumen podinvestováním infrastruktury a celkově nedostatečnou bytovou výstavbou, jinými slovy preferováním mimopražských oblastí s těžkým průmyslem. To bylo částečně kompenzováno postupným růstem dojížďky za prací do Prahy. Úbytek počtu trvale bydlícího obyvatelstva v Praze v 90. letech o 3,7% nastal již ve zcela odlišné společenské i demografické situaci - za „propadu“ úhrnné plodnosti žen, propadu výstavby bytů v Praze a při záporném migračním saldu, a to i při započítání dlouhodobě přítomných cizinců při cenzu 2001. Emigrace z Prahy, často do jejího těsného zázemí, má však hlubší příčiny, než jen zastavení „komplexní bytové výstavby“ z předchozích dekád - jde o dohánění procesu „suburbanizace“, především výstavbou individuálního bydlení kolem Prahy. To dokládá růst počtu obyvatel, resp. migračních přírůstků v okresech kolem Prahy - díky tomu i celý Středočeský kraj v 90. letech populačně vzrostl, byť nevýrazně (o 9,6 tis. obyvatel).

Pokud bychom tedy hodnotili populační vývoj určité funkčně vymezené pražské aglomerace a pokud bychom koncept „trvale bydlícího obyvatelstva“ rozšířili na „reálně přítomné obyvatelstvo“ či dokonce „zájemce o trvalé bydlení v Praze“, dostali bychom v jistém smyslu i pozitivnější závěry. Kromě toho je třeba znovu připomenout, že je vhodné doplňovat kvantitativní ukazatele velikosti či významu Prahy, měřené počtem bydlícího obyvatelstva, o ukazatele kvalitativního typu (počet pracovních příležitostí, význam obslužných funkcí, produkce hrubé přidané hodnoty apod.).

Z hlediska funkčního je Praha cílem rozsáhlé dojížďky za prací a za speciálními službami z většiny Středočeského kraje i dalších částí státu (data o dojížďce nejsou zatím k dispozici, budou analyzována ve specializovaných výstupech ze SLDB 2001). Dojížďka za prací do Prahy v 90. letech nepochybně dále vzrostla, vypovídá o tom vývoj trhu práce v celé ČR. Kromě toho přetrvala i opačná vazba Prahy k zázemí - rozsáhlá a v evropském kontextu velmi intenzívní vyjížďka za rekreací, a to i za měnících se hodnotových relací práce, času, cen nemovitostí, pohonných hmot a energií atd.

Z urbanistického pohledu na vývoj struktury osídlení byl vedle rozvoje bydlení (v zázemí Prahy a v nové kvalitě i na území města) markantní zejména vznik rozsáhlých zón nebytové komerční zástavby, jež překračují i administrativní hranice Prahy především podél dálničních radiál, v okolí letiště Ruzyně i jinde. Tuto formu expanze města ovlivnila obecná preference výstavby „na zelené louce“ před regenerací opouštěných areálů („brownfields“) i složitý proces územního plánování v Praze a váznoucí koordinace mezi hl. m. Prahou a Středočeským krajem během 90. let.

2.2 Sídelní struktura

Sčítání lidu, domů a bytů 2001 dává představu o vývoji osídlení i uvnitř města Prahy - např. podle 57 městských částí, podle správních obvodů, ale i v nejmenším územním detailu podle základních sídelních jednotek - urbanistických obvodů. Základní srovnání 57 městských částí podle počtu trvale bydlících obyvatel a počtů trvale obydlených bytů zjištěných při cenzech 1991 a 2001 ukazuje, že v hl. m. Praze můžeme vymezit růstové, stagnující a depopulační (úbytkové) části Prahy.

Velikostí relativního přírůstku počtu obyvatel se dostaly podle očekávání do popředí malé městské části na okrajích Prahy, kde se realizovala výstavba většiny nových rodinných a někde i bytových domů - extrémní nárůst byl zaznamenán např. v malé městské části Praha-Újezd (při dálnici D-1 u Průhonic), která zvětšila svůj počet obyvatel 3,6krát a počet bytů 4,5krát. Dalších 21 podobných městských částí zvětšilo svou populační velikost o 10% (MČ Praha-Klánovice) až 65% (MČ Praha-Kunratice), mezi nimi se však umístily i městské části Praha 14 (se sídlištním komplexem Černý Most) a Praha 13 (Jihozápadní Město), kde se v 90. letech postavilo absolutně nejvíce bytů v bytových domech, a to buď jako dokončení panelové výstavby z 80. let, ale také v projektech nového typu. Dalších celkem 30 městských částí v podstatě stagnovalo v rozmezí + 10% přírůstku až - 10% úbytku počtu obyvatel.

V pěti městských částech byl zaznamenán úbytek počtu obyvatel mezi - 10 a - 20%. Byly to postupně městské části Praha 10, 3, 7, 2 a rovněž Praha 1 s největším úbytkem téměř 19% obyvatel mezi cenzy 1991 a 2001. V těchto městských částech, které tvoří převážně centrální části Prahy, byly také zaznamenány největší úbytky počtu obyvatel i v absolutním vyjádření, většinou kolem 10 tisíc obyvatel (např. v Praze 1 činil úbytek přes 8 tisíc a nejvíce v Praze 10 s úbytkem přes 12 tis. obyvatel). Z centrálních městských částí pouze v MČ Praha 5 byl určitý početní nárůst obyvatel, ale jen díky tomu, že do této městské části spadá i sídliště Barrandov, které se dokončovalo ještě po roce 1991 a také se zde využilo části rozvojových ploch pro nové bytové projekty. Naproti tomu ale rozsáhlá a pro bydlení atraktivní městská část Praha 6 zaznamenala úbytek bytů a obyvatel.

Tab. 2.2.1 Základní ukazatele sídelní struktury podle městských částí



Připomínáme, že uvedené přírůstky, respektive úbytky celkového stavu obyvatel jsou výsledkem (saldem) přirozené i migrační měny obyvatel. Analogicky i čistý přírůstek, resp. úbytek počtu trvale obydlených bytů je výsledkem nové výstavby a „odpadu“ bytů. Na této poslední složce bilance bytového fondu se podílejí nejen demolice či ztráta obytné způsobilosti pro zchátralost a podobně, ale v posledních desetiletích mizí byty z bytového fondu i v centrálních částech města přeměnou na stále deficitní kancelářské plochy či ubytovací zařízení aj. Tomuto jevu podlehlo centrum Prahy stejně jako - většinou mnohem dříve - centra jiných velkoměst Evropy.

Proces znovuobjevování atraktivních lokalit v centrech měst pro bydlení (nazývaný „gentrifikace“), do jisté míry opačný proces ke vzniku „satelitních“ městeček, v Praze není zatím tak významný. V centru Prahy vznikl pouze malý počet nových bytů v půdních vestavbách a v nejvyšších patrech víceúčelových novostaveb, který jen malou měrou přispívá ke zmírnění rizika umrtvení částí centra mimo pracovní dobu v kancelářích a v maloobchodu. Rozsáhlé projekty nového bydlení na regenerovaných plochách v „širším“ centru Prahy a obrácení depopulačního trendu nelze asi v blízké budoucnosti očekávat, ačkoli jsou v úvaze rozvojové plochy v Karlíně, Bubnech, na Smíchově apod.

Kromě popisu sídelní struktury Prahy podle administrativních jednotek lze použít i kvalitativního typu územních jednotek, konkrétně typologie území podle převažujícího charakteru zástavby v jednotlivých urbanistických obvodech (UO). Ty představují nejmenší území celky, za které jsou standardně zpracovávány výsledky SLDB - v Praze jich je vymezeno 903. UO byly původně vymezeny tak, aby byly z hlediska funkčního využití ploch vnitřně homogenní - to však platí jen relativně, mj. i v důsledku neustále probíhající výstavby města. Data z cenzů umožňují vytvořit nejrůznější typologická uskupení jednotlivých UO kombinováním řady ukazatelů - např. podílu bytů v rodinných domcích a doby výstavby bytů, atp.

Pro účely doplňkových analytických srovnání v této publikaci byla použita speciální typologie UO, kterou zpracovalo oddělení urbanistické koncepce Útvaru rozvoje hl. m. Prahy. Tato typologie byla vytvořena posouzením charakteru zástavby v jednotlivých UO - její hustoty, podlažnosti, kompaktnosti, podílu zeleně atd. Pro potřebu třídění dat ze SLDB 2001 (pro základní porovnání i 1991) ji však bylo třeba upravit. Byly sloučeny kategorie technického charakteru s minimem obyvatel (resp. domů a bytů) a rozdělena jediná, zato však masivně zalidněná kategorie UO s „rozvolněnou zástavbou městského typu“, kam byla zařazena zejména sídliště. Tato kategorie byla rozdělena na 3 skupiny podle doby výstavby sídlišť (váženým průměrem stáří trvale obydlených bytů).

Vzniklo tak celkem 9 kategorií s převládající zástavbou (názvy kategorií jsou pro potřebu této publikace upraveny a zjednodušeny, v závorce uvedeny příklady využití):
kompaktní městského typu (bydlení, administrativa aj. nebytové funkce, v polootevřených a uzavřených blocích a objektech tvořících souvislou uliční frontu)
vilová městského typu (rodinná zástavba různého typu v zeleni do 3 nadzemních podlaží)
sídlištní po roce 1980 (rozvolněná zástavba pro bydlení i nebytové funkce postavená převážně po roce 1980, ve skupinách či otevřených blocích, které nemusí tvořit uliční frontu)
sídlištní 1970 - 1980 (obdobně jako 3.)
sídlištní do roku 1970 (obdobně jako 3.)
kompaktní venkovského typu (rozvíjející se původní venkovské osídlení, nízkopodlažní smíšená zástavba)
drobná rozptýlená (drobná zástavba rekreačního charakteru do 2. nadzemní podlaží, zástavba v převážně nezastavěném území a plochy bez zástavby - např. zahrádkové osady, plochy pro sport, zeleň, zemědělská půda aj.)
účelové areály (zástavba různé podlažnosti, většinou nesouvislá, kombinovaná, velkoplošné halové objekty - např. letiště, technické vybavení, sportovní areály, kasárna, nemocnice)
ostatní smíšená (kombinovaná zástavba bez převažujícího charakteru, smíšené funkce)

Použitá typologie UO má tedy charakter „morfologický“ a nesleduje primárně prostorové či vývojové hledisko - jednotlivé typy UO nevytvářejí nutně souvislé zóny, jak je zřejmé z mapky v příloze.

Rozdělení podle typů zástavby především dokumentuje krajně nerovnoměrné rozmístění bydlícího obyvatelstva na ploše města, respektive poměrně velkorysé územní vymezení Prahy.

Tab. 2.2.2 Základní ukazatele sídelní struktury podle typu zástavby


Polovinu plochy Prahy představují UO zařazené do kategorie „drobná rozptýlená zástavba“, v nichž žije jen 1,3% obyvatelstva. Naproti tomu téměř polovina obyvatelstva (47%) žije v UO zařazených do kategorie sídlišť, které zaujímají 11% plochy města. Více než čtvrtina obyvatel (26%) žije v UO s „kompaktní zástavbou městského typu“ a přes 17% žije v UO s převažujícím rodinným bydlením, ať už v městských vilových čtvrtích či ve venkovské zástavbě převážně na okrajích města.

Zajímavý je také pohled na vývoj počtu obyvatel v jednotlivých typech zástavby mezi dvěma posledními cenzy. Podle očekávání nejvíce ztratil první typ UO (kompaktní městská zástavba), těsně následován UO s nejstaršími sídlišti (postavenými zhruba do roku 1970) - oba typy ztratily každý více než 10% obyvatelstva.

Pohled na mapu (viz. Grafická část) ale ukazuje, že urbanistická typologie zařadila do typu „kompaktní městské zástavby“ spolu s centrem Prahy i sídliště Velká Ohrada, které se skutečně svou blokovou strukturou a hustotou osídlení centru Prahy podobá. Ovšem vzhledem k tomu, že toto sídliště v podstatě vyrostlo až po roce 1991 a jde o druhý nejlidnatější pražský urbanistický obvod (přes 10 tis. obyv.), jeho přeřazením by první typ „kompaktní městské zástavby“ měl pokles obyvatelstva ještě výraznější (o 13,7%) a růst kategorie sídlišť po roce 1980 by se zvýšil (o 28%). Z celkového přírůstku 37,5 tisíc obyvatel Prahy podle typů (suma přírůstků růstových typů) se jeho největší část soustřeďuje podle očekávání právě v sídlištích postavených po roce 1980 (32,1 tisíc obyvatel).

2.3 Shrnutí

Vývoj struktury osídlení v pražské kotlině byl dlouhý, výsledkem je dnes hl. m. Praha v poměrně širokém územním vymezení (z celkových 496 km2 je však na celé polovině plochy jen 1,3 tis. obyvatel z celkového počtu 1 169 tis.). Vývoj Prahy můžeme hodnotit zjednodušeně retrospektivní řadou celkových počtů obyvatel, ačkoli velkoměsto je složitý systém, funkční aglomerace Prahy přesahuje do Středočeského kraje a je součástí systému osídlení celé republiky. Praha populačně rostla prokazatelně od 19. století až do cenzu 1991. V poslední dekádě ale došlo k úbytku o 45 tis. obyvatel (-3,7%), především „propadem“ přirozené a později i migrační měny obyvatel v souvislosti s poklesem výstavby nových bytů. Ubývá počet trvale bydlících obyvatel v centrálních městských částech s kompaktní městskou zástavbou (mj. zmenšením bytového fondu ve prospěch nebytových funkcí) a také ve starších panelových sídlištích, naopak vzrostl počet obyvatel tam, kde se po roce 1991 ještě dokončovala sídliště, a také ve většině městských částech po obvodu Prahy, kam se soustředila nová výstavba rodinných domků. Tento proces oživené „suburbanizace“ populačně posílil také zázemí Prahy v přilehlých okresech.