SLDB poskytuje unikátní informace o domech a bytec
SLDB poskytuje unikátní informace o domech a bytech. Jiné zdroje o budovách a bytech, jejich struktuře a charakteristikách vlastně neexistují, pomineme-li statistiku stavebnictví, která poskytuje pouze údaje o přírůstcích či úbytcích, ale skutečnou strukturu bytového a domovního fondu není schopna nabídnout.
Domovní a bytový fond se v Praze vyvíjí po dlouhou dobu, od středověku jsou k centru připojována nová území a město se rozšiřuje. Tomu samozřejmě odpovídá i odlišný charakter centrálních a okrajových částí. Přestože město od minulého sčítání nezměnilo své hranice, jeho vliv sahá stále hlouběji a dál do jeho okolí. Vznikají nová satelitní městečka, která jsou jak v těsné blízkosti hranic Prahy, tak i ve vzdálenějším okolí.
Zatímco počet domů i bytů před rokem 1991 rostl zejména stavbou sídlišť v okrajových částech Prahy, po tomto roce se situace změnila - došlo k poklesu počtu dokončovaných bytů, situace ve stavebnictví se začala zlepšovat až v polovině 90. let. Ve srovnání s předcházejícím obdobím však dochází zejména k mnohem častějším rekonstrukcím bytů - například v roce 2001 bylo zrekonstruováno téměř stejně bytů jako jich bylo dokončeno.
Hl. m. Praha má ve srovnání s ostatními kraji zvláštní charakter. Tato specifičnost je způsobena tím, že celé území kraje tvoří město. To znamená, že na rozdíl od ostatních krajů je zde například nižší zastoupení rodinných domů a úměrně tomu vyšší podíl bytových domů (v Praze tvoří rodinné domy 61,2% všech trvale obydlených domů, zatímco v celé ČR je to 86,3%; u bytových domů je tento poměr 36,1% ku 12%). Z tohoto nepoměru vyplývají i další rozdílnosti a je tedy relativně obtížné srovnávat Prahu s údaji za ostatní kraje nebo s Českou republikou. V některých případech bylo proto zvoleno porovnání s ostatními velkými městy - Plzní, Brnem a Ostravou, v nichž se podíl rodinných domů pohybuje mezi 64 a 73%, podíl bytových domů pak mezi 25 a 34 procenty a která jsou tak hlavnímu městu bližší než údaje za průměr celé republiky.
Úvodem je nutné připomenout ještě několik metodických poznámek:
Do celkového počtu domů jsou zahrnuty všechny domy určené k bydlení (bez ohledu na obydlenost), objekty s byty (bytem) a ubytovací zařízení bez bytu, pokud slouží k dlouhodobému nebo trvalému ubytování (např. dětské domovy, domovy důchodců). V neobydleném domě nebyla sečtena žádná osoba s trvalým nebo dlouhodobým pobytem. Při hodnocení obydlenosti domů se nově ve sčítání 2001 objevuje kategorie přechodně obydlené domy - jde o domy, ve kterých je pouze přechodně obydlený byt (nebo byty) a současně žádný trvale obydlený byt ani trvale či dlouhodobě bydlící osoba. Nárůst celkového počtu rodinných domů za posledních deset let byl částečně ovlivněn nesprávným zařazováním rodinných domů při sčítání 1991 mezi rekreační objekty (i když nebyly vyčleněny z domovního fondu) a částečně změnou metodiky při členění domů na bytové a rodinné domy. Celkové hodnocení stáří domovního fondu je ovlivněno tím, že v roce 2001 se zjišťovalo nejen období výstavby, ale také rekonstrukce.
Obdobně jako u obydlenosti domů i u obydlenosti bytů je ve sčítání 2001 nová kategorie neobydlenosti - přechodně obydlený byt. Jde o byt bez trvale hlášených osob, který je ale využíván k přechodnému bydlení, to znamená byt, ve kterém byla sečtena dočasně přítomná osoba (osoby). Ve srovnání s rokem 1991 se u bytů liší ukazatel obytné plochy bytu - v roce 2001 byly do obytné plochy bytu zahrnuty i místnosti s plochou 4-7,9 m2, které v předchozím sčítání byly zařazeny do plochy ostatních prostor (předsíň, příslušenství apod.). Ve srovnání s rokem 1991 nejsou z důvodu metodických změn plně srovnatelné údaje o převládajícím způsobu vytápění bytů - v roce 2001 byly všechny druhy vytápění se zdrojem tepla umístěným mimo byt zahrnuty do ústředního topení (v předchozím sčítání převážně u rodinných domů, ve kterých byl tepelný zdroj umístěn mimo byt ve sklepě, komoře apod., byly tyto byty zařazeny do etážového topení).
Kromě nejčastějšího způsobu bydlení tj. v bytech byly zjišťovány i ostatní způsoby, tj. bydlení mimo byty. Nouzové obydlí zahrnuje různá přístřeší, nouzové a provizorní stavby, bydlení v nekolaudovaném domě, nouzové ubytování na pracovišti apod. Rekreační chata, chalupa se uváděla v případě trvalého bydlení osob v objektech určených k rekreaci vč. vyčleněných rekreačních chalup a rekreačních domků. Naopak do celkového počtu obyvatel bydlících mimo byty nepatří osoby trvale či dlouhodobě bydlící ve všech typech ubytovacích a lůžkových léčebných zařízeních sloužících k individuálnímu i kolektivnímu ubytování většího počtu osob (svobodárny, domovy důchodců, penziony pro důchodce, dětské domovy, ústavy sociální péče, ubytovny, studentské koleje, domovy mládeže, internáty, léčebny, sanatoria, kojenecké ústavy, lázeňské ústavy apod.). Při zpracování výsledků SLDB 2001 byly tyto osoby zařazeny do samostatné kategorie „osoby v zařízeních“.
6.1 Vývoj domovního fondu
Podle výsledků SLDB 2001 bylo k 1.3.2001 na území hl. m. Prahy sečteno celkem 88 200 domů. Z nich bylo 82 160 trvale obydlených a 6 040 neobydlených. Sečtené domy je možné rozdělit podle toho, zda v nich jsou byty či ne - pak zjistíme, že zde bylo 87 889 domů s byty (z nich 81 857 trvale obydlených a 6 032 neobydlených) a 311 ubytovacích zařízení bez bytů, 303 trvale obydlených a 8 neobydlených.
Tab. 6.1.1 Vývoj domovního fondu
Během posledních tří desetiletí neustále rostl celkový počet domů. V období mezi dvěma posledními sčítáními nebylo tempo růstu tak vysoké jako mezi sčítáním 1980 a 1991, kdy dosáhlo téměř 7%, ale ani růst 5,9% není zanedbatelný. Vzrostl také počet trvale obydlených domů, zde byl růst však pouze čtyřprocentní. Tento růst jde na vrub hlavně zvýšení počtu rodinných domů (6,4%), přestože relativní přírůstek domů ostatních byl mnohem výraznější (27,1%), jejich absolutní počet je však relativně malý, stejně jako vliv. Počet bytových domů klesl o 296, což představuje úbytek o 1%. Často je v souvislosti s nárůstem trvale obydlených rodinných domů zmiňován fakt, že při Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1991 docházelo k zařazování neobydlených rodinných domů mezi rekreační objekty. V Praze se však tento posun nijak významně neprojevil, zejména proto, že je zde ve srovnání s ČR takovýchto domů pouze minimum. Nárůst o půl procentního bodu byl zaznamenán u podílu ostatních domů, což jsou domy určené pro jiný účel než bydlení, ale je zde alespoň jeden trvale obydlený byt. Jedná se zejména o domy, původně určené bydlení, ale postupně bylo jejich určení změněno například na kancelářské prostory nebo na penzion. Jelikož však v domě zůstal alespoň jeden byt, byl dům sečten – na rozdíl od minulosti již nikoli jako bytový, ale jako dům ostatní.
Graf 6.1.1 Vývoj počtu domů v letech 1970 až 2001
Zkoumáme-li strukturu domovního fondu podle druhu domu, převažují rodinné domy, jejichž podíl je 61,2% a tento podíl během všech sčítání od roku 1961 sice pomalu, ale stále stoupá. Podíl bytových domů dosáhl 36,1% a v období mezi posledními třemi sčítáními se snižuje. Poměr mezi rodinnými a bytovými domy není samozřejmě na celém území Prahy stejný. Ve vnitřní Praze je dokonce obrácený - například v MČ Praha 1 tvoří bytové domy 77,5% bytového fondu, zatímco rodinné domy pouhých 7,7%.
Jak vyplývá z předcházejících tabulek, bylo v hl. m. Praze sečteno více než šest tisíc neobydlených domů. Jedná se o domy určené k bydlení, to znamená že je zde alespoň 1 byt nebo ubytovací zařízení, kde však nebyla sečtena žádná trvale nebo dlouhodobě hlášená osoba. Ve srovnání s ČR, kde jsou nebydlené domy tvořeny z 96% domy rodinnými, je v hlavním městě situace mírně odlišná - o domy rodinné se jedná v 90%, tři procenta tvoří bytové domy a necelých sedm procent domy ostatní.
Tab. 6.1.2 Důvody neobydlenosti domovního fondu - 2001
Ve srovnání s celou republikou je velký rozdíl ve struktuře neobydlených domů podle důvodů neobydlenosti. Zatímco nejčastější příčinou v ČR je to, že dům slouží k rekreaci (51,3%), v Praze jsou domy považovány za neobydlené nejčastěji z tzv. „jiných důvodů a nezjištěno“ (31,2%). Druhou nejčastější příčinou je to, že dům je obydlen pouze přechodně, jedná se o více než jednu čtvrtinu neobydlených rodinných domů (26,9%), pětinu neobydlených bytových domů a 37% neobydlených domů ostatních. Jak již bylo zmíněno dříve, institut přechodně obydleného domu se poprvé objevuje teprve v tomto sčítání. Jedná se zejména o domy obývané osobami, které jsou hlášené k trvalému pobytu jinde, což je v Praze velmi častý jev. Třetí nejčastější příčinou neobydlenosti domu je jeho přestavba.
Graf 6.1.2 Důvody neobydlenosti domovního fondu v hl. m. Praze a v ČR - 2001
6.2 Charakteristika trvale obydlených domů
V trvale obydlených domech (těch bylo v hl. m. Praze sečteno 82 160) bylo 496 940 trvale obydlených a 46 366 neobydlených bytů. Podíl obydlených bytů je tedy 91,5%. Zatímco mezi domy převládají domy rodinné nad bytovými, u bytů je situace zcela opačná, 86,6% trvale obydlených bytů je v bytových domech, 12,8% bytů v rodinných domech a necelé jedno procento v domech ostatních. Tento poměr se víceméně udržuje při všech sčítáních. V jednom bytovém domě je v Praze 14,5 trvale obydleného bytu, přičemž v jednom rodinném domě je v průměru 1,27 trvale obydleného bytu. Z toho vyjde, že na jeden trvale obydlený dům připadá 6,7 bytů, přičemž 6,0 z nich je trvale obydlených. Počet bytů, které připadají na jeden dům se od roku 1960 do roku 1991 neustále zvyšoval, v roce 2001 však mírně klesl. I přes tento pokles zůstal nejvyšší mezi ostatními velkými městy - v Brně je v jednom domě v průměru 4,4 bytu a v Plzni necelých pět a v Ostravě 5,7. Jen pro doplnění uvádíme, že průměr za ČR je 2,3 trvale obydleného bytu na jeden trvale obydlený dům.
Tab. 6.2.1 Vývoj trvale obydlených domů a trvale obydlených a neobydlených bytů
Výrazně se zvýšil počet neobydlených bytů v trvale obydlených domech. V průměru v Praze připadá na každé dva trvale obydlené domy 1 neobydlený byt. Jde především o neobydlené byty v bytových domech. Na 1 trvale obydlený bytový dům připadá 1,5 neobydleného bytu. Zvýšení počtu neobydlených bytů se odrazilo v poklesu průměrného počtu trvale obydlených bytů na 1 dům, nejde však o zmenšení průměrné velikosti domu podle počtu bytů.
Graf 6.2.1 Počet trvale obydlených bytů na 1 trvale obydlený dům v letech 1970 až 2001
K velkým změnám došlo od posledního sčítání lidu zejména ve vlastnictví domů, což přirozeně odráží průběh privatizace. V roce 2001 bylo ve vlastnictví soukromé osoby již 68,1% domů s byty, což je o 8 procentních bodů více než o deset let dříve. Jelikož se podíl soukromých vlastníků rodinných domů nezměnil, má rozhodující vliv na tuto změnu změna vlastnických poměrů u domů bytových. Zde se ze 7,2% domů patřících v roce 1991 čs. osobě či firmě změnil podíl na 24,5. U bytových domů má sice stále největší podíl obec nebo stát, tento podíl je však už jen o pouhé půlprocento vyšší - tedy 25%. Jen pro srovnání uvádíme, že při minulém sčítání vlastnil stát či obec tři čtvrtiny bytových domů. Zvláštní - zcela nové - skupiny vlastníků tvoří „právnická osoba založená za účelem privatizace domu“ a „kombinace vlastníků“. Tyto dvě skupiny ilustrují probíhající privatizaci domů ve prospěch stávajících uživatelů a dohromady tvoří nejsilnější skupinu vlastníků - téměř 30% bytových domů.
Již v předcházejícím textu jsme se zmiňovali o odlišném charakteru Prahy od celé ČR, který se projevuje zejména vyšším podílem rodinných domů v ČR. To se samozřejmě promítá i do vlastnické struktury domů - zatímco soukromá fyzická osoba vlastní 85,9% domů v ČR, v Praze je tento podíl pouze 68,1%. Z údajů, které se týkají bytových domů, je možné usoudit, že jejich privatizace v hlavním městě pokročila více než mimo ně. Ve vlastnictví soukromé fyzické osoby je v ČR 14,8% bytových domů, přičemž v Praze je tento podíl o 10 procentních bodů vyšší. Zastoupení státu či obce se pohybuje přibližně ve stejných relacích v hlavním městě i republice (28,5% v ČR a 25% v Praze). Rozdíl samozřejmě existuje i u dvou „privatizačních“ kategorií, kde 5,6% domů v republice vlastní právnická osoba založená za účelem privatizace a 23,1% je kombinace vlastníků a v Praze je tento podíl 15,1% a 14,0%. Zajímavé je, že součet těchto dvou kategorií si je v ČR i v hlavním městě velmi blízký.
Průměrné stáří trvale obydlených domů v Praze je 50,9 let, což je o čtyři roky více než v ČR. Nejvíce domů - dvě pětiny - bylo v Praze postaveno v období od začátku minulého stolení do konce druhé světové války. Pokud chceme upřesnit období vzniku velkého množství pražských domů, pak se zdá, že obdobím živého stavebního ruchu byla zřejmě éra od 1. republiky až do konce 2. světové války, protože z tohoto období pochází téměř třetina domů v Praze, zatímco podíl domů z tohoto období v ČR je pětinový. Na každé ze dvou posledních desetiletí pak připadá o něco více než desetina trvale obydlených domů.
Tab. 6.2.2 Trvale obydlené domy s byty podle stáří a vlastnictví - 2001
Nejstarší domy v Praze (v průměru 76,2 let) náležejí zahraničním vlastníkům, stejně jako v ČR, kde jsou však jejich domy v průměru o 12 let novější. Tyto domy jsou pravděpodobně náročnější na údržbu, kterou si může dovolit spíše majitel z ciziny. Určitou roli zde zřejmě hraje i fakt, že nejstarší domy se nacházejí v historickém centru města a mají i velmi vysokou pořizovací cenu.
Graf 6.2.2 Domy podle období výstavby v hl. m. Praze a ČR - 2001
Se stářím domovního fondu souvisí i materiál, ze kterého jsou domy postaveny.
Více než dvě třetiny domů v Praze (68,8%) jsou postaveny z cihel, tvárnic nebo cihlových bloků. Domy postavené z kamene a cihel nebo ze stěnových panelů jsou zastoupeny téměř stejně - po jedné osmině. Skladba materiálů, z nichž se domy stavěly a staví v ČR, je mírně odlišná. Ačkoli tam výrazně převládají také cihly, tvárnice nebo cihlové bloky, je jejich podíl třípětinový (tedy o více než 8 procentních bodů nižší). Výrazněji se mezi stavebním materiálem objevuje kámen s cihlami (téměř čtvrtina) a mnohem méně jsou v ČR celkem zastoupeny stěnové panely, což asi nikoho nepřekvapí, protože sídlišť jako je například Jižní Město, Jihozápadní Město, Bohnice apod. mnoho jinde v republice není.
Tab. 6.2.3 Trvale obydlené domy s byty podle stáří a materiálu nosných zdí - 2001
Velmi důležitým indikátorem kvality domů je jejich technická vybavenost - v hlavním městě je 85,5% domů připojeno na kanalizační síť, 99,3% může brát vodu z veřejného vodovodu, 80,6% domů má napojení na plyn a 71,7% domů je vytápěno ústředním topením. Kromě ústředního vytápění dosahují všechny zmiňované ukazatele v Praze lepších hodnot než v ČR - u napojení na kanalizaci je náskok Prahy 33 procentních bodů, u veřejného vodovodu 22 a u napojení na plyn 24 procentních bodů. Ústřední vytápění má v ČR 73,1% procent domů, což je o 1,4 procentního bodu více než v hlavním městě.
Jak již bylo řečeno dříve, je v Praze relativně vyšší zastoupení bytových domů a u nich je zcela jistě zajímavé zastavit se u počtu jejich nadzemních podlaží. Zatímco v ČR mají dvě třetiny domů méně než 5 nadzemních podlaží, v Praze sem patří jen čtyři desetiny bytových domů a pětina bytů má pět podlaží a 31% domů má podlaží 6-8. V celé ČR bylo sečteno 1 534 domů s 13 a více podlažími - 421 z nich je v Praze.
6.3 Vývoj bytového fondu
Počet bytů v Praze od sčítání v roce 1970 neustále rostl. Od roku 1991, kdy bylo sečteno 516 293 bytů, se jejich počet zvýšil o 34 950, takže dosáhl 551 243, došlo tedy ke zvýšení o 6,8%. Je však nutné konstatovat, že téměř celé toto navýšení šlo na vrub neobydlených bytů, jejichž počet se zvýšil o 33 814 a dosáhl počtu 54 303, což představuje přibližně jednu desetinu bytového fondu. Jen pro srovnání: v ČR je 12% neobydlených bytů, v Plzni 7,5%, Brně 8,2% a Ostravě 5,5%. Nárůst počtu neobydlených bytů vypadá hrozivě, ale musíme si připomenout, že mezi neobydlené byty jsou podle metodiky SLDB započítány všechny ty, ve kterých není nikdo hlášen k trvalému pobytu. To ovšem neznamená, že by v těchto bytech nikdo nebydlel, jedná se o případy, kdy majitel byt pronajímá a sám je hlášen někde jinde. Takto „neobydlených“ bytů je téměř 40% z neobydlených bytů.
Převážná většina trvale obydlených bytů se v Praze nalézá v bytových domech (87%), na rodinné domy pak zbývá 13%, podíl bytů v ostatních domech je téměř zanedbatelný, protože netvoří ani jedno procento. Situace odpovídá ostatním velkým městům v ČR, kde se podíl bytů v rodinných domech pohybuje od 14% do 20%, zatímco v ČR je jejich podíl téměř 43%. V porovnání s rokem 1991 došlo v Praze k růstu počtu bytů jak v rodinných, tak bytových i ostatních domech. Nejvyšší nárůst (téměř 15%) byl zaznamenán u rodinných domů, kde se zvýšil nejen počet bytů celkem, ale dokonce i počet bytů trvale obydlených (o 4 806). U bytových domů došlo k poklesu počtu trvale obydlených bytů o 3 438 bytů a zároveň k velkému nárůstu neobydlených bytů (o 30 476 v trvale obydlených domech a o 1 852 v neobydlených domech).
Tab. 6.3.1 Struktura domovního a bytového fondu - 2001
Jak bylo uvedeno již dříve, je Praha specifickým územím, kromě jiného i proto, že celé území města je velmi zajímavé pro investory, kteří zde chtějí stavět nejrůznější areály (obchodní, skladovací nebo i určené pro bydlení). Cena pozemků na tomto území je tedy velmi vysoká. Proto se zájemci o stavbu domů pro bydlení zaměřují na pozemky za hranicemi města, což umožňuje i zlepšující se dopravní dostupnost. Vznikají tak různá satelitní městečka, která jsou na území Středočeského kraje, zejména se jedná o okresy Praha-východ a Praha-západ. Jde většinou o soubory rodinných domů. Na vlastním území hlavního města v posledním desetiletí před cenzem v roce 2001 z těchto důvodů převládala spíše výstavba domů bytových. V domech postavených respektive celkově zrekonstruovaných v období 1991 - 2001 bylo sečteno 34 658 bytů a z toho bylo 77% v domech bytových a 22% v domech rodinných.
Graf 6.3.1 Vývoj počtu bytů v letech 1970 - 2001
Se skutečností, že naprostá většina bytů se v Praze nachází v bytových domech souvisí i rozložení bytů podle vlastníků domů.
Nejvíce bytů je v domech, které vlastní soukromá fyzická osoba a to více než jedna čtvrtina (26,3%). Ovšem jen o něco méně (24,8%) je v domech, které jsou ve vlastnictví obce nebo státu. Dalším významným vlastníkem domů jsou stavební bytová družstva, v jejichž domech je 14,7% pražských bytů. Vlastnická struktura bytů v podstatě kopíruje strukturu vlastnictví bytových domů. Zatímco v roce 1991 bylo 63,3% bytů v obecních nebo státních domech, dnes jich je již o 38,5 procentních bodů méně. Zde se právě odrazily restituce bytových domů postavených do roku 1946. Novým fenoménem jsou „právnické osoby založené za účelem privatizace domu“ a „kombinace vlastníků“, které jsou indikátorem privatizace bytů ve prospěch jejich uživatelů.
Tab. 6.3.2 Trvale obydlené byty podle vlastnictví domu
A jaká je situace v porovnání s celou republikou? Rozdíly jsou u zastoupení bytů v domech soukromých fyzických osob. V ČR je podíl těchto bytů 46%, zatímco v Praze „pouze“ 26,3%. Rozdíl je způsoben vyšším podílem rodinných domů v ČR, protože rodinné domy jsou z valné většiny vlastněny soukromou fyzickou osobou. U bytových domů je však situace opačná. Zatímco v Praze je 16% bytů v bytových domech v rukou soukromých fyzických osob, v ČR je to pouze 8,1% bytů v bytových domech.
Se strukturou bytového fondu podle vlastníka domu přímo souvisí i právní důvod užívání bytu. V Praze je stále největší podíl bytů nájemních. Podle výsledků SLDB 2001 to bylo 47,2% ze všech trvale obydlených bytů. Jde ovšem především o byty v bytových domech, kterých je v Praze výrazná většina. V rodinných domech jde pochopitelně převážně o byty ve vlastním domě, kterých bylo 81% ze všech trvale obydlených bytů v rodinných domech. V bytových domech je nájemních bytů nadpoloviční většina (53%). Dalším nejčastějším právním důvodem užívání bytu byl byt člena družstva (15%). Privatizace bytů ve prospěch jejich uživatelů se odráží ve dvou kategoriích, jednak byt člena družstva nájemců, kterých v Praze bylo 14% a dále pochopitelně i byty v osobním vlastnictví (které ovšem lze získat i jinak než jen privatizací) a těch bylo 13%.
V Praze ještě přistupuje i v bytových domech 1% bytů ve vlastním domě. Ačkoli zde soukromé fyzické osoby vlastní 7 265 bytových, pouze 4 158 bytů v bytových domech vlastníci obývají.
Ve srovnání se situací v ČR se Praha mírně odlišuje a to především u domů bytových. U rodinných domů bylo i v celé ČR 83% bytů ve vlastním domě. V domech bytových byl v ČR poněkud nižší podíl bytů nájemních (47%) a plná čtvrtina bytů družstevních. Také bytů v osobním vlastnictví byl v ČR sečten vyšší podíl než v Praze (20%). Naopak výrazně nižší zastoupení měly v ČR byty ve vlastnictví členů privatizačních družstev, kterých zde bylo necelých 5%. Byty ve vlastním domě užívalo jen necelé 1% vlastníků bytových domů.
Mimořádný zájem vzbudily výsledky SLDB 2001, které se týkají obydlenosti respektive neobydlenosti bytů. Zvláště v Praze, ale i ostatních velkých městech, byl sečten poměrně velký počet tak zvaně neobydlených bytů.
Rozhodně neobvykle výrazně v Praze vzrostl v devadesátých letech počet bytů, které jsou podle metodiky SLDB označovány jako neobydlené. Jsou to byty, ve kterých není k trvalému pobytu přihlášena žádná osoba. Nicméně automaticky to neznamená, že je tento byt prázdný. Je možné, aby tento byt měl někdo pronajatý, obýval ho a z nejrůznějších důvodů zůstával přihlášen k trvalému pobytu jinde. V předchozím sociálním systému byla tato situace prakticky vyloučena, neobydlené byty byly pouze skutečně byty neobsazené nebo z různých důvodů neobyvatelné.
Jak již bylo řečeno, bylo v Praze sečteno 54 303 neobydlených bytů. Pokud bychom chtěli neobydlený byt nějak blíže charakterizovat, tak bychom mohli říci, že se nejčastěji jedná o byt v trvale obydleném bytovém domě (85,4% neobydlených bytů bylo v trvale obydlených domech a z nich 94% bylo v domech bytových). Podle toho, co bylo zjištěno při censu 2001, v Praze bylo 42% neobydlených bytů obydleno přechodně. Dále je více než pětina bytů (22%) neobydlena z dalších vymezených důvodů. U zbylých 35% neobydlených bytů nebyl přímo zjištěn důvod jejich neobydlenosti. Lze jen předpokládat, že u části jde také o přechodně obydlené byty, kde se však nepodařilo zastihnout jejich uživatele a vyplnit tedy potřebné údaje a další část bytů je skutečně volná a nabízena k pronajmutí mnohdy za značně vysoké tržní nájmy.
Srovnání s předchozím censem nelze provádět nijak přímočaře. Je zjevné, že u většiny důvodů vzrostl počet neobydlených bytů, ale hlavní váha je rozhodně v nové kategorii přechodně obydlených bytů.
Nejčastěji (v téměř dvou pětinách) jsou byty považovány za neobydlené proto, že jsou obydleny pouze přechodně - jen pro připomenutí: toto je metodická novinka SLDB 2001. o něco více než jedna třetina bytů (34,6%) nebyla obydlena z jiných či nezjištěných důvodů - v roce 1991 byla tato „příčina“ nejčastější, hned za ní byla přestavba bytu (více než čtvrtina bytů), jejíž váha se do roku 2001 snížila na 7,5%.
Tab. 6.3.3 Neobydlené byty podle druhu domu a důvodu neobydlenosti
Zcela jistě zajímavé je také porovnání příčin neobydlenosti bytů podle právního důvodu užívání bytu.
Tab. 6.3.4 Neobydlené byty v trvale obydlených rodinných a bytových domech podle právního důvodu užívání a důvodu neobydlenosti bytu - 2001
Ukazuje se, že tendence se v jednotlivých právních důvodech přibližují průměru - tedy charakteristikám za byty celkem. Na některé rozdíly je však nutné upozornit - například přestavba bytu je nadprůměrná u bytů ve vlastním domě - a to jak u domů rodinných, tak bytových. Přechodné bydlení je příčinou „neobydlenosti“ u téměř poloviny bytů v osobním vlastnictví, bytů nájemních i domů právnických osob vzniklých za účelem privatizace a více než u poloviny (dokonce 55,3%) bytů bytového družstva.
6.4 Charakteristika trvale obydlených bytů
Stáří bytového fondu bezprostředně navazuje na stáří domů. Jelikož se naprostá většina bytů v Praze nachází v domech bytových je pro celkové stáří bytového fondu podstatné období výstavby domů bytových.
Nejvíce, stejně jako u domů, bylo i bytů nejvíce v rodinných domech postavených v letech 1920-1945, týká se to 41,5% bytů, 8% bytů je v rodinných domech z období před rokem 1920 a v rodinných domech postavených bezprostředně po konci 2. světové války do roku 1959 se nachází cca desetina bytů. V domech postavených od roku 1960 do roku 1990 se nachází dalších 29% bytů ze všech bytů v rodinných domech. V nejnovějších rodinných domech (z období 1991-2001) je 12% bytů.
Byty v bytových domech nejčastěji pocházejí z výstavby od roku 1960 do roku 1991, je to necelá polovina bytů v bytových domech (48%). Nejčasteji se bytové domy stavěly v letech 1971 a 1990 (35,8% bytů). Sem samozřejmě spadají všechna velká sídliště, která vznikala právě v tomto období. V bytových domech z posledního desetiletí před SLDB 2001 je pouze nepatrný podíl trvale obydlených bytů (6%). Praha se odlišuje od celorepublikového průměru zejména tím, že do roku 1945 zde byly postaveny téměř dvě pětiny všech trvale obydlených bytů (38%) zatímco v ČR celkem to byla čtvrtina (26%). Více než pětina všech trvale obydlených bytů v ČR pochází ze sedmdesátých let minulého století a v Praze to bylo necelých 17%. Také podíl bytů postavených v posledním desetiletí před cenzem 2001 (který byl jak v Praze, tak v ČR nejnižší ze všech desetiletí od roku 1960) byl v Praze nižší než činil celorepublikový údaj (8,2% v ČR a 6,7% v Praze).
Velmi důležitou charakteristikou bytu je jeho velikost - nejčastěji reprezentovaná jeho obytnou plochou, což je podlahová plocha obytných místností a část plochy kuchyně, která přesahuje 12 m2. Z následujícího přehledu je vidět, že se u trvale obydlených bytů v Praze velikost nejčastěji pohybuje v intervalu od 60 do 70 m2 (17,3% bytů). Naproti tomu nejčastějším rozměrem bytu v ČR je 40-49,9 m2 (22,4%). Obecně by se tedy dalo říci, že byty jsou v Praze větší. Zároveň však platí, že rozdíly jsou způsobeny hlavně diferencemi u bytů v bytových domech, protože velikostní charakteristiky bytů v rodinných domech jsou téměř totožné.
Dalším důležitým ukazatelem, který charakterizuje byt, je počet obytných místností na 1 byt. Protože za obytnou místnost je možné považovat různě velké místnosti, je jako dolní hranice určeno 8 m2. V hl. m. Praze připadá na 1 byt 2,34 obytných místností, což je o třetinu místnosti méně než v České republice, kde je v jednom bytě v průměru 2,69 místností.
Tab. 6.4.1 Trvale obydlené byty podle druhu domu a obytné plochy bytu - 2001
Zcela neopominutelnou charakteristikou bytového fondu je struktura dle počtu místností. Nejčastějším typem bytu je tzv. 3+1, tedy situace, kdy jsou v bytě tři obytné místnosti a kuchyně. V Praze je takových bytů přibližně třetina (33,7%). Druhou nejobvyklejší variantou je 2+1, do tohoto typu patří jen o něco méně bytů a na třetím místě pak jsou byty s jednou obytnou místností. Čtyřpokojových bytů je přibližně 7,5%. Důležitou roli samozřejmě hraje i v tomto rozdělení druh domu.
Popsané „průměrné“ rozdělení odpovídá spíše bytům v bytových domech, situace v rodinných domech je jiná. Téměř 30% bytů je tvořeno třemi pokoji, necelá čtvrtina dvěma, na třetím místě je na rozdíl od „průměru“ čtyřpokojový a v těsném závěsu za ním pětipokojový byt (každý téměř dvacet procent). Vliv má i stáří domu, s určitým zobecněním se dá říci, že čím novější je dům, tím více pokojů má byt.
Tab. 6.4.2 Trvale obydlené byty podle velikosti bytu a podle stáří a druhu domu - 2001
Ve srovnání se situací v roce 1991 u rodinných domů nedošlo k žádným výrazným změnám. Pouze i zde poklesl počet i podíl bytů jen s 1 obytnou místností a naopak vzrostl počet i podíl bytů pěti a vícepokojových. Zcela výrazně se ovšem změnilo rozložení bytů podle počtu obytných místností u bytů v bytových domech. Především počet i podíl bytů jen s 1 obytnou místností se i nadále snížil (z necelé 1 třetiny v roce 1991 na čtvrtinu v roce 2001). Naproti tomu nejvíce se zvýšilo zastoupení bytů třípokojových (z 31% na 34%).
Graf 6.4.1 Struktura trvale obydlených bytů podle počtu obytných místností - 2001
Obecně známou charakteristikou kvality bytu je jeho kategorie - od nejlepší I. až ke IV. nejhorší (viz Metodické vysvětlivky), přičemž první kategorie zahrnuje byty, v nichž jsou všechny obytné místnosti přímo vytápěny ústředním vytápěním a které mají úplné základní příslušenství - a právě v této definici je skryt určitý problém, který se objeví při porovnání údajů o kategorii bytu za rok 2001 a 1991. Při posledním sčítání se totiž za ústřední topení považovalo vytápění zdrojem tepla umístěným mimo byt nebo v místnosti k tomu určené (včetně sklepa v rodinném domě s jedním bytem) nebo jiné elektrické nebo plynové vytápění. Spadají sem tedy i byty, které mají etážové topení - při sčítání v roce 1991 však byly tyto byty řazeny do II. kategorie bytu. Zběžný pohled na údaje v následující tabulce svádí k prohlášení, že se během posledních deseti let zásadně zlepšila kvalita bydlení. Se znalostí metodických změn je ale bližší pravdě výrok, že došlo k mírnému zlepšení - v roce 1991 bylo 94,1% bytů v I. nebo ve II. kategorii, o deset let později 97,7%. Podstatné je ovšem ta skutečnost, že prakticky na minimum pokleslo zastoupení bytů IV. kategorie, které v roce 1991 nebyly zejména ve staré zástavbě centrálních částí hlavního města a v okrajových částech s venkovskou zástavbou stále ještě výjimkou. Z 12 694 bytů IV. kategorie se jejich počet snížil na 1 204.
Tab. 6.4.3 Trvale obydlené byty podle druhu domu a kategorie bytu - 2001
S určitou mírou zobecnění by se dalo říci, že úroveň bydlení v hlavním městě je vyšší než v ČR - například v I. kategorii je v Praze 94,1% bytů, zatímco v republice je tato kategorie zastoupena o 5,6 procentního bodu méně, u rodinných domů je tento rozdíl ještě vyšší - 8,4 a u bytových domů zase naopak - pouze 0,8 procentního bodu. Také podíl bytů IV. kategorie je v ČR vyšší (1,3%) než v hlavním městě.
K základní technické vybavenosti bytu patří plynová přípojka, vodovod, koupelna, splachovací záchod. Pražské byty jsou na tom ve srovnání s ČR z tohoto pohledu dobře. Jsou na tom lépe ve všech sledovaných ukazatelích. Zatímco plyn má zavedeno do bytu 64,1% všech bytů v ČR, v Praze mají plyn téměř tři čtvrtiny bytů (73,9%). Zajímavé je, že vybavenost plynem se proti roku 1991 v Praze mírně snížila. Důvodem bude pravděpodobně více faktorů - například slibované zvýhodnění elektřiny pro vytápění a vaření nebo zlepšení nabídky elektrospotřebičů (například byl již téměř smazán rozdíl v době ohřevu na plynovém a elektrickém sporáku), nelze opominout ani ekologický akcent. Pokud jde o vodovod v bytě, tady jsou rozdíly jen minimální - a to jak mezi Prahou a ČR, tak mezi rokem 1991 a 2001; vybavení bytu vodovodem už je naprostá samozřejmost a vlastně už není téměř co zlepšovat. Trochu odlišná je situace u připojení na veřejnou kanalizační síť, protože na rozdíl od Prahy, kde je připojena valná většina bytů (96,9%, přičemž situace se od minulého sčítání zlepšila o 2,5%), mají v ČR připojení na veřejnou kanalizaci tři čtvrtiny bytů (74,8%). Pokud jde o možnost využívat hygienická zařízení, mají občané Prahy i ČR naprosto stejnou příležitost, protože vlastní koupelnu nebo sprchový kout v bytě nebo mimo byt má 96,7% bytů, vlastní splachovací záchod v bytě či mimo byt pak 96,3% shodně v Praze i ČR.
Významně o kvalitě bydlení vypovídá i způsob vytápění bytu. Ústředně nebo etážově bylo před deseti lety vytápěno 70,6% bytů v Praze, nyní je tento podíl o 4,5 procentního bodu vyšší a pokrývá tři čtvrtiny pražských bytů. Úroveň v ČR se pohybuje mezi těmito dvěma hodnotami, celorepublikový údaj činí 73,6%. Ve srovnání s rokem 1991 poklesl počet i podíl bytů, kde se k vytápění používají různé druhy kamen. V roce 2001 to bylo 22,5% a před 10 lety 28,3% bytů. K výraznému obratu došlo v typu energie používané k vytápění. Z bytů vytápěných kamny používala v roce 1991 pětina pevná paliva a v roce 2001 již jen necelá 4%. Ústřední a etážové topení v roce 1991 bylo ze 40% na pevná paliva. V roce 2001 máme tento údaj pouze za ústřední topení s kotelnou v domě a topení etážová, zde bylo pouhých 6% s pevnými palivy. Zemní plyn k vytápění používá k vytápění dvě pětiny pražských bytů (41,2%), elektřinu pak téměř 6,1%.
Graf 6.4.2 Struktura trvale obydlených bytů podle způsobu vytápění - 2001
6.5 Úroveň bydlení
K nejdůležitějším charakteristikám, které nám pomáhají hodnotit úroveň bydlení, zcela jistě patří řada relativních ukazatelů, jako jsou obytná plocha na byt, obytná plocha na osobu, počet osob na obytnou místnost atd. Prakticky výhradně z výsledků pravidelných cenzů máme k dispozici údaje v nichž jsou propojeny tyto jednotlivé ukazatele úrovně bydlení i s obydleností bytů a s charakteristikami domácností či osob, které v těchto bytech bydlí. V tomto komplexním pohledu lze dalšími analytickými metodami získat celou řadu podkladů pro hodnocení vývoje životní úrovně v i územním členění.
Tyto průměrné charakteristiky se mění jednak podle druhu domu, v němž se byt nachází, ale také podle toho, jak jsou tyto byty obydleny, kolik cenzových domácností, tedy rodinných jednotek, v bytě bydlí. Všeobecně je tato okolnost chápána tak, že v ideálním případě by jeden byt měla obývat jen jedna cenzová domácnost. Těchto bytů bylo v Praze v roce 2001 již 91%. Také celorepublikový údaj je 90% všech bytů obývá pouze 1 cenzová domácnost. Lze tedy říci, že v současné době je soužití více rodin, příkladně dvou generací, stále méně obvyklé.
Tab. 6.5.1 Charakteristiky úrovně bydlení podle druhu domu a počtu cenzových domácností
Obytná plocha v m2 na 1 byt v Praze při cenzu 2001 byla 43 m2, což je o 3,7 m2 více než před deseti lety. Je to méně, než kolik je průměrná obytná plocha jednoho bytu v České republice, kde dosahuje hodnoty 49,5 m2.
Částečně tyto celkové diference souvisejí se složením bytového fondu podle druhu domu. Jak již bylo několikrát řečeno, je v Praze výrazně větší zastoupení bytů v bytových domech, které jsou všeobecně v průměru menší. V ČR naopak je větší podíl bytů v domech rodinných, které mají obecně větší rozměry.
V Praze v rodinných domech na jeden trvale obydlený byt připadá více než 66 m2 a od minulého cenzu se tato průměrná plocha zvýšila o více než 8 m2. Ve srovnání se situací v ČR celkem je tento průměr vyšší. V republice to je 63 m2 na 1 byt v rodinném domě. Naproti tomu menší jsou byty v bytových domech, kde v Praze nedosahují ani 40 m2 (39,6 m2) obytné plochy na 1 byt, přestože se od SLDB 1991 zvětšil tento průměr o 2,8 m2. I tato hodnota je však o něco málo vyšší než celorepublikový průměr (39,4 m2).
Jak jsme se již zmínili dříve, počet obytných místností (o velikosti 8 m2 a více) na 1 byt je v Praze nižší než v celé republice a to o více než třetinu místnosti. Opět se zde projevuje vliv složení bytového fondu podle druhu domu. Počet obytných místností je o více než 1 vyšší u rodinných domů oproti domům bytovým. V bytových domech jsou pražské byty pod celorepublikovým průměrem, v rodinných domech naopak. U všech druhů domů došlo od minulého sčítání k nárůstu průměrného počtu místností na 1 byt.
Obytná plocha v m2 na osobu má charakterizovat určitou volnost a svobodu jedince. Průměrně má obyvatel Prahy pro sebe 18,3 m2, což je o 0,3 m2 méně než obyvatel republiky. Od minulého sčítání se obytný prostor pro jednoho Pražana zvýšil o 2,2 m2. I v této charakteristice mají výhodu obyvatelé rodinných domů, kteří mají k dispozici 24,2 m2, což je o 2,4 m2 nad republikovým průměrem. Také obyvatelé pražských bytových domů jsou na tom lépe než v ČR - tentokrát o 1,4 m2. Celkový deficit tedy i zde vyplývá ze skutečnosti, že je v Praze výrazně více bytů v bytových domech než v domech rodinných.
Posledním z relativních ukazatelů, je počet osob na 1 obytnou místnost, zde je důležitou hranicí číslo 1. Pokud připadá na 1 místnost méně osob než 1, pak se dá předpokládat, že tito lidé mají určité soukromí, pokud je hodnota vyšší než jedna, pak se musí osoby v bytě o své soukromí dělit. Z tohoto pohledu se situace v bytech od sčítání před deseti lety zlepšila a to jak v trvale obydlených bytech celkem, tak ve všech druzích domů se hodnota ukazatele snižovala. V roce 2001 tak dosáhli Pražané oné magické hranice, počet osob na jednu obytnou místnost v trvale obydlených domech dosáhl hodnoty 1. Lepší situace je opět u obyvatelů rodinných domů, tam připadá na jednu obytnou místnost 0,82 osob, což je hodnota příznivější než v ČR úhrnem. Obyvatelé bytových domů se ovšem musí trochu uskrovnit, na jednu místnost je 1,03 osob, což je ovšem také lepší než hodnota republiková (1,08).
Velmi důležitou charakteristikou úrovně bydlení je i obsazenost bytů, průměrný počet osob na 1 byt, ale i složení bytů podle počtu osob v bytě. V roce 2001 v Praze připadalo v průměru na 1 byt 2,33 osob. V roce 1991 to bylo 2,44 osob. Průměrná obsazenost bytů tedy mírně poklesla. Ve srovnání s celorepublikovými údaji je v Praze obsazenost bytů značně pod touto hodnotou. V ČR v průměru připadalo na 1 byt 2,64 osob. Všeobecně připadá na 1 byt méně osob v bytech v domech bytových než v rodinných. Ačkoli v obou těchto kategoriích domů jsou hodnoty vypovídající o průměrné velikosti bytu (plocha, počet místností) v Praze vyšší než v ČR celkem, průměrná obsazenost je zde naopak pod celorepublikovým průměrem. V Praze připadá na byt v rodinných domech 2,69 osob (v ČR 2,86) a v domech bytových 2,28 (v ČR 2,47).
Graf 6.5.1 Byty podle počtu osob v bytě v letech 1991 a 2001
Tento nízký průměr je v Praze ovlivněn zejména vysokým podílem bytů, v nichž bydlí pouze 1 osoba. Téměř ve třetině pražských bytů (31% trvale obydlených bytů) v roce 2001 bydlel jednotlivec. Počet i podíl bytů jednotlivců se v Praze od roku 1991 nadále zvýšil a je výrazně nad celorepublikovým průměrem. V ČR bylo 25% bytů, které obývala pouze 1 osoba. Také zastoupení bytů, v nichž bydlí 2 osoby je v Praze vysoké, tyto byty v roce 2001 představovaly 30% trvale obydlených bytů i jejich podíl je zde vyšší než udává celorepubliková hodnota (v ČR to bylo 27%). Ve srovnání s rokem 1991 se tento údaj v Praze neměnil.
Právě tak i podíl bytů se 3 osobami je v Praze trvale kolem 20% a tato hodnota je shodná i s průměrem za ČR (19%). Naopak bytů obydlených vyšším počtem osob je v Praze výrazně nižší podíl než v ČR celkem a počty těchto bytů i jejich zastoupení na celku se od roku 1991 dále snížily. Bytů se 4 osobami v Praze v roce 2001 bylo 14% (v ČR 20%) a bytů s 5 a více osobami 4% (v ČR 9%).
6.6 Bydlení mimo byty
Kromě nejčastějšího způsobu bydlení (tj. v bytech), jsou při cenzech zjišťovány i ostatní způsoby bydlení osob. Jde v základě o dva typy bydlení. Jednak o osoby hlášené k trvalému či dlouhodobému pobytu v ubytovacích zařízeních určených k trvalému nebo dlouhodobému ubytování. Tito lidé jsou podle metodiky SLDB označeni jako „osoby v zařízeních“. Tyto osoby byly sečteny v běžném domovním fondu, ale ne v bytových jednotkách. K nim dále přiřazujeme i osoby sečtené taktéž v běžném domovním fondu, ale ne přímo v těchto zařízeních, ale v jiných prostorách.
Kromě těchto „osob v zařízeních“ je sečtena část osob mimo byty i zařízení. Zde jde o osoby sečtené mimo běžný domovní fond v provizorních, nouzových či rekreačních objektech. Sem patří také osoby bydlící v dosud nekolaudovaných domech či v domech, které nemají číslo popisné, ale evidenční.
Osob bydlících v zařízeních včetně osob bydlících v domovním fondu, ale mimo byty, bylo v Praze 9 661. Bylo to podstatně více než v roce 1991, kdy těchto osob bylo sečteno 4 946, takže početní nárůst byl téměř stoprocentní (95%). Zde se bezpochyby odrazila skutečnost, že do SLDB 2001 byli zařazeni i cizinci přihlášení k dlouhodobému pobytu. Konkrétně se zvýšily počty osob sečtených ve studentských kolejích, ubytovnách.
Tab. 6.6.1 Osoby bydlící v bytech, v zařízeních a mimo bytový fond
Pokud jde o osoby sečtené zcela mimo bytový fond, došlo také k nárůstu. V roce 1991 bylo mimo bytový fond sečteno 274 osob, o deset let později už 1 643 osob. Zde se ovšem odrazil i určitý posun v metodice SLDB 2001 a 1991. Některé objekty s evidenčním číslem (na příklad některé rekreační chaty zpravidla v okrajových částech hlavního města) byly v roce 1991 v případě, že zde byl někdo hlášen k trvalému pobytu, zařazeny jako trvale obydlené rodinné domy, ale v roce 2001 již ne. Tento posun se projevil ve zvýšeném počtu osob bydlících i v Praze v rekreačním objektu. Naopak poklesl počet osob bydlících v nouzovém obydlí. Zatímco při předcházejícím sčítání bylo 97,4% těchto osob sečteno v nouzovém obydlí, v roce 2001 byla valná většina z nich (90,1%) sečtena v „rekreační chatě či chalupě“.
6.7 Domy a byty podle typu zástavby
Jak již bylo řečeno v předcházejícím textu, je zajímavé zkoumat Prahu nejen z pohledu reálně existujícího administrativně územního členění, ale také z pohledu rozdělení hlavního města podle typu zástavby. Jelikož druh domu a období výstavby bylo použito jako jedno z kritérií pro určení příslušného typu, zaměříme se v této kapitole jen na stručný popis jednotlivých typů.
Tab. 6.7.1 Domovní fond podle typu zástavby
Z celkového počtu 88 200 domů, které byly sečteny na území hl. m. Prahy, jich byla téměř třetina (30,3%) zařazena k vilové zástavbě městského typu, necelá pětina (18,3%) ke kompaktní zástavbě venkovského typu a po sedmině mezi kompaktní zástavbu městského typu a sídlištní výstavbu do roku 1970. Naproti tomu nejvíce trvale obydlených bytů najdeme v kompaktní zástavbě městského typu (28,7%) a hned po ní jsou byty nejčastěji v sídlištní zástavbě postavené do roku 1970 (19,3%). S odstupem 5,5 procentního bodu následuje sídlištní zástavba po roce 1980 a o necelý jeden procentní bod pak sídlištní zástavba z let 1970-1980. Jednotlivým typům zástavby pak zcela odpovídá i zastoupení rodinných a bytových domů a přiměřeně tomu i rozdělení bytů podle typu domu. Rodinné domy jsou nejvíce zastoupeny ve vilové zástavbě městského i venkovského typu (dohromady 68% rodinných domů se nachází v takto charakterizovaných lokalitách), bytové domy najdeme nejčastěji v kompaktní zástavbě městského typu a sídlištích postavených do roku 1970.
Tab. 6.7.2 Bytový fond podle typu zástavby
Jen pro zajímavost - v kompaktní zástavbě městského typu je stále ještě více než tři čtvrtiny bytů nájemních.
Pokud jde o neobydlené byty, největší zastoupení (více než 14%) mají v drobné rozptýlené zástavbě, nadprůměrně se objevují neobydlené byty také v kompaktní zástavbě městského typu, v účelových areálech a v ostatní smíšené zástavbě.
6.8 Shrnutí
Celkový počet domů se již od roku 1970 trvale zvyšuje. Vzrostl počet domů trvale obydlených, ale výrazně vzrostl i počet neobydlených domů určených k bydlení. Zvýšil se zejména počet domů rodinných, ale mírně stoupl počet ostatních domů, v nichž byly sečteny byty nebo osoby. Naproti tomu mírně poklesl počet domů bytových. Domů rodinných je nadpoloviční většina, ale nachází se v nich pouze necelá osmina bytů.
K zásadním změnám došlo ve vlastnické struktuře domů a to především domů bytových. Rodinné domy jsou trvale téměř stoprocentně (96%) ve vlastnictví soukromých fyzických osob a tato situace se nemění. Probíhající privatizace se výrazně projevila ve změně vlastnických poměrů u domů bytových. Bytových domů ve vlastnictví soukromých fyzických osob bylo v roce 1991 jen 7% a v roce 2001 již čtvrtina.
Trvale obydlené domy jsou v Praze starší než v ČR, průměrné stáří trvale obydlených domů v Praze je o čtyři roky vyšší než v ČR.
Počet bytů se také již od roku 1970 trvale zvyšuje. Počet bytů trvale obydlených se zvýšil pouze nepatrně, ale nebývale vzrostl počet bytů, které jsou podle metodiky SLDB 2001 označeny jako byty neobydlené. Počet neobydlených bytů se od roku 1991 zvýšil více než trojnásobně. Jde většinou o byty v trvale obydlených bytových domech, které jsou většinou přechodně obydleny osobami, které zde nejsou hlášeny k trvalému pobytu.
Změny ve vlastnické struktuře bytových domů se odrazily i ve změnách v uživatelských právech bytů.
Celková úroveň bydlení se podle všech charakteristik sledovaných v pravidelných cenzech opět značně zlepšila.